Svědectví
Životem či smrtí
Zatímco se Winfried Wentland chystal na dlouhou cestu do srdce Afriky, byl prostřednictvím dvou snů varován, že se ho nepřítel pokusí připravit o život…
(Výňatek z knihy „Životem či smrtí“ /By Life or by Death/ od Winfrieda Wentlanda a Stephena Bransforda)
KRVAVÁ ŘEKA
Zatímco jsem spal na střeše kontejneru, přistoupil ke mně ve snu nějaký muž. Jeho rysy si příliš nevybavuji – vím jen, že byly ostré a výrazné. Řekl mi: „ Přijdeš o vybavení, ale zachráním ti život. “
Jeho hlas jsem uslyšel skoro akusticky. Okamžitě jsem se probudil a uslyšel, jak naše posádka pode mnou balí kempové vybavení. Pomyslel jsem si, že to byl možná někdo z nich. „Boafo, mluvil jsi na mě?“
„Ne, šéfe.“
„Kwesi, říkal jsi něco?“
„Ne, šéfe. Všichni se snažíme být potichu, aby ses mohl vyspat do krásy.“
„Díky,“ pousmál jsem se, „ale krásy už mám dost. Musíme vyrazit na cestu.“
Jako obvykle jsme se sbalili, snědli kus studeného opičího masa s tvrdým chlebem a vyrazili na cestu. Cestovali jsme napříč oblastí rovníkové Afriky. Příští noc se mi zdál tentýž sen. Znovu mi ten muž řekl: „Přijdeš o vybavení, ale zachráním ti život.“ Opět jsem se v tu chvíli vzbudil a přemítal nad tím, co to asi může znamenat. Otázku své smrti jsem už měl dávno vyřešenou. Svůj život jsem plně vydal Bohu, věřil v jeho načasování a byl připraven v případě potřeby svůj život obětovat. Nelíbila se mi však myšlenka na to, že bychom přišli o vybavení. CfaN mi nedávno pořídil satelitní telefon. Rozhodl jsem se, že nadešel čas ho použít. Vytočil jsem číslo Reinharda Bonnkeho v Německu.
„Reinharde, dvakrát se mi zdál velice živý sen. Stejný sen, dvě noci po sobě. Pokaždé ke mně přistoupil muž a řekl mi: ‚Přijdeš o vybavení, ale zachráním ti život.‘ Přemýšlím nad tím, jestli je to varování, a zda máme pokračovat v cestě na shromáždění?“ Na druhé straně se rozhostilo ticho. Evidentně přemýšlel, jak odpovědět.
„Mě se sny nikdy nezdají, Reinharde, ale tohle vypadá jako něco, co bych neměl ignorovat.“
„Souhlasím, neměl bys to ignorovat. Ale měli byste pokračovat v cestě na shromáždění.“
„Dobře. Nechci ale přijít o vybavení. Je to přece má práce. Dohlížím na to, aby se technika dostala na shromáždění včas a v dobrém stavu.“
„Ano, Winfriede, a děláš to výtečně. Vybavení můžu nahradit, ale tebe ne. Přijeď na shromáždění. Je evidentní, že se nepřítel znovu snaží útočit. Nedám mu ani centimetr a ani ty mu ho nedávej. Pokračujte v cestě na shromáždění. Uvidíme se tam a bude to slavné.“
A skutečně to tak bylo. Dorazili jsme bez sebemenšího incidentu a uspořádali úspěšnou kampaň. Pak jsme se sbalili a vyrazili vstříc příštímu úkolu. Byli jsme zase na cestě, když jsem spal v houpací síti pod trnovým stromem. V noci se mi zdál tentýž sen. Opět mě vzbudil a tentokrát jsem věděl, že to, co se má stát, je blízko.
Vstal jsem a zašel si do kamiónu pro fotoaparát. Vrátil jsem se a vyfotil si strom, pod kterým jsem spal a kde jsem přijal svůj třetí sen. Věděl jsem, že to něco znamená, a že to bude brzy zjeveno.
V ten den jsem jel nejopatrněji, jak to jen šlo, a ještě více. „Pane,“ tiše jsem se během řízení modlil, „nechci jednat ze strachu. Chci chodit vírou a být ve střehu vůči blížícímu se nebezpečí. Ty jsi nám řekl, abychom bděli, protože náš nepřítel hledá způsob, jak by nás mohl pohltit.“ Zpomalil jsem, dvakrát kontroloval každé potenciální riziko a radil se se svými lidmi pokaždé, když jsme stáli před volbou, jakou cestou se dále vydáme.
V polovině dopoledne jsme projížděli malým městečkem, plným motocyklů, jízdních kol obložených potravinami, dobytka, psů a volích spřežení plných lidí. Bez varování se proti mě zpoza rohu vyřítilo auto a téměř srazilo k zemi chodce. Auto se dostalo do smyku, nabralo rychlost a řítilo se do střetu s námi. Já jsem byl maximálně ostražitý, takže jsem dupnul na brzdy silněji, než bych to udělal normálně, čímž naše dva přívěsy narazily do táhel a málem se také dostaly do smyku.
Protijedoucí auto se nám v poslední minutě vyhnulo, takže jsme zabránili srážce. Vyšel jsem z vozu prozkoumat přívěsy a zjistil jsem, že nedošlo k žádnému poškození brzdových spojů. Zdálo se, že je vše v pořádku. Při vzpomínce na protijedoucí auto mi dodnes před očima vyvstává jeho řidič, který vypadal jako naprostý šílenec posedlý démonem. Náš nepřítel hledal, jak by nám způsobil škodu. Zřejmě i díky mé superostražitosti jsme se dokázali jeho kulce vyhnout. Možná, že právě o tomto byly mé sny a o nic jiného nešlo.
Pokračovali jsme v cestě a odpoledne přijeli k mostu přes řeku napříč džunglí. Před sebou jsem v zastaveném Land Roveru uviděl Kwesiho s Mikem. Celou dobu jeli před námi a prozkoumávali cestu. Tady zastavili a čekali na mě. Vystoupili jsme s Boafem z kabiny a přešli spolu s nimi k opěrám mostu. Z druhého Land Roveru se k nám ještě přidali Stephen a Friday.
„Šéfe,“ řekl Kwesi, „s Land Rovery dokážeme přejet, ale s kamióny? Určitě ne.“
Zavedl nás pod most. Podívali jsme se nahoru a asi patnáct metrů nad sebou jsme uviděli dřevěné podpěry mostu. Byly shnilé a na důležitých místech rozežrané hmyzem a červy. Zatímco nad námi projíždělo osobní auto, dřevěné podpěry se s hlasitým skřípěním prohýbaly. Podívali jsme se na sebe a zakroutili hlavami.
„Podobné mosty se tu používají, dokud nespadnou,“ konstatoval jsem.
„Až potom jim dojde, že je nutné je opravit. Poslední, kdo přes most pojede, musí umět plavat.“
Zadívali jsme se dolů po proudu řeky a spatřili v dáli převozní loď na laně. Všichni jsme se shodli, že to bude pro kamión lepší volba. Přesto bylo jasné, že i tato možnost bude vyžadovat určitý důvtip, protože se na palubní plošinu lodi nevejde naráz kamión s oběma přívěsy.
Od mostu k přívozu vedla dlouhá cesta dolů z kopce. Na přístavní molo samotné se sotva vešel kamión s jedním přívěsem. Jeden přivěs jsem odpojil a nechal ho pod dohledem Stephena a Fridayho. Plánovali jsme jeden po druhém postupně přelodit oba přívěsy. Kwesiho s Mikem jsem v Land Roveru poslal na druhý břeh, aby dohlédli na první přívěs, jakmile se tam dostane.
Na obou březích řeky stálo několik chýší. Jejich obyvatelé se živili farmařením a lovem a také prodejem malých cetek lidem, kteří čekali na přelodění. Několik z nich se seběhlo, aby sledovali, jak použijeme přívoz.
Za hlasitého skřípění brzd jsem sjížděl dvacetistupňový sešup k přístavnímu molu. Převozník na mě gestikuloval, abych najel na loď, a tak jsem pokračoval jeho směrem. Pomalinku jsem na loď najel a díval se do zrcátka. Boafo mi dal signál, že poslední kola přívěsu zdárně dosedla na palubu. Zastavil jsem a vypnul naftový motor. Přívozní loď odrazila od břehu k cestě napříč řekou.
Okamžitě jsem uslyšel Boafa křičet. Podíval jsem se do zrcátek a spatřil ho zoufale gestikulovat. Vystrčil jsem hlavu a uviděl, jak se záď lodi noří do vody. Otočil jsem se zpátky dopředu a uviděl, jak se příď zvedá.
Skoro instinktivně jsem nastartoval a zařadil zpátečku. Ačkoliv se už loď pomalu pohybovala dopředu, snažil jsem se couvat a posunout přívěs zpátky na břeh. Ve zlomku vteřiny mi bylo jasné, že si zaplavu. Teď mi šlo o jediné – zachránit maximum vybavení z přívěsu.
Zadní kola přívěsu vypadla z lodi do řeky. Já jsem se stále snažil jet dozadu. Váha kabiny, která teď byla v zadní části lodi zvedla příď vysoko do vzduchu. Konečně i kabina následovala přívěs do řeky. Nárazem jsem prudce nadskočil, ale bezpečnostní pásy mě udržely. Když se motor ponořil pod hladinu, zakloktal, a já jsem ho rychle vypnul a zatáhl za ruční brzdy, aby nás řeka nestáhla na hlubinu. Loď s cáknutím odplula od břehu. Dnes to byla pro převozníka tedy jízda.
Motor byl pod vodou, ale kabina zůstala k mému potěšení nad vodou. Zkontroloval jsem přívěs a zjistil, že jeho zadní kola dosedla na molo a jen přední část kontejneru zůstala částečně ponořena do vody. Za daných okolností jsem si lepší výsledek ani nemohl přát.
Vylezl jsem oknem ven a vyškrábal se na kontejner. Vítězně jsem zvedl ruce nad hlavu. „Hurá!“ Náš tým křičel a dali si vítězný taneček, aby oslavili mou záchranu vybavení.
Na břehu jsme se opět sešli, abychom se poradili, jak postupovat dál. Ke každé straně přívěsu jsme připevnili dlouhé lano a natáhli ho na vrchol kopce. Dospěli jsme k závěru, že k mému vytažení z vody bude zapotřebí dvou silných kamiónů, které budou muset táhnout souběžně. Musely být dva, protože budou tahat do dvacetistupňového svahu. Všechno jsme připravili a čekali, až okolo pojede nějaký kamión, abychom požádali o pomoc Po zbytek dne ale okolo neprojel ani jeden.
Večer jsme se na břehu řeky utábořili. Převozník se nám přišel omluvit. Vysvětlil, že omylem naplnil zátěžovou nádrž vodou, čímž narušil stabilitu lodi. Teď problém vyřešil a ujistil nás, že až budeme připraveni, dokáže nás tentokrát bezpečně převézt na druhý břeh.
Když jsme ten večer seděli okolo ohně, poprvé jsem mým lidem vyprávěl svůj sen. „Myslím, že jsem to varování přijal kvůli tomu, co se dnes stalo,“ řekl jsem. „Díky snu jsem byl ve střehu a dokázal jsem rychle zareagovat a zachránit kamión i vybavení.“
„Muž ze snu ti ale řekl, že o vybavení přijdeš,“ namítl Boafo.
„Ano, myslím si, že to řekl, ale možná jsem špatně slyšel. Nebo to bylo jen varování ohledně toho, co je v sázce. Každopádně je skvělé, že jsme vybavení zachránili a máme pořád dost času na to, abychom na shromáždění dojeli včas.“
Následujícího dne trvalo až do odpoledne, než jsme sehnali dva řidiče sklápeček, kteří byli ochotní nás za peníze vytáhnout tak, jak jsme si to naplánovali. Vysvětlil jsem jim, že po připojení lan a jejich úplném natažení, musí zatáhnout ruční brzdy a držet lana napjatá s tím, že já teprve potom uvolním své brzdy a dám jim signál, že mohou začít tahat.
Když jsem usedl do kabiny, zjistil jsem, že potopený motor způsobil, že z brzdového systému unikl stlačený vzduch. Brzdy se zablokovaly. Vrátil jsem se k sklápěčkám a řekl těm mužům, aby zatím vypnuli motory a nechali vytažené ruční brzdy. Musel jsem se s naší posádkou potopit do vody se speciálním nářadím a uvolnit brzdy z hnacích kol pod kabinou.
Zabralo nám to několik hodin. Při každém potopení jsme vkládali ruční páku do slotu a otáčeli jí proti směru hodinových ručiček, abychom kola postupně uvolnili. Střídali jsme se. V kalné vodě bylo velice špatně vidět a bylo téměř nemožné sloty najít. Byla to obrovská výzva, ale nakonec se nám to povedlo.
Pak jsem posádku poučil o bezpečnosti. „Jestli se přetrhne lano, vymrští se dolů skopce silou, která dokáže člověka přetnout vejpůl. Nikdo nesmí stát lanu v cestě.“
Rozestavěl jsem muže po obou stranách přívěsu, který vyčníval z vody. V rukou měli prkna a brzdící zarážky a byli připraveni je položit za kola v případě, že by sklápěčky nedokázaly pokračovat v tahu, aby se přívěs opět nesesunul do vody. Na obou březích řeky a na mostu se shromáždil zástupu okolo stovky diváků, aby sledovali, co se bude dít.
Najednou jsem si uvědomil, že mám v kabině 20 000 $ v hotovosti pro případy nouze. Kdyby se něco pokazilo, potřeboval jsem, aby peníze nezvlhly. Vyndal jsem tedy obálku z tajné skrýše a nacpal jsem si ji do kapsy. Potom jsem vyběhl kopec a uzamkl jsem ji do Land Roveru. Klíče od Roveru jsem napojil na kroužek s klíčem od kamiónu. Potom jsem znovu usedl do kabiny kamiónu.
Všichni byli na svých místech. Dal jsem signál a dvě nákladní auta začala táhnout. Ke svému potěšení jsem se vzápětí začal pohybovat dozadu. Pod náporem tíhy taženého nákladu se sklápěčkám v hlíně roztočila naprázdno kola. Jedna z nich se v tu chvíli smýkla stranou, narazila do stromu a zastavila. Řidič druhého vozu to nezaregistroval a pokračoval v tahu. Veškerá zátěž se ale v tu chvíli přenesla na jeho lano, které prasklo. Znělo to jako výstřel z pistole.
Muži, které jsem rozmístil po stranách, aby v případě potřeby ručně zabrzdili naše auto, uviděli, jak na ně míří rozvlněné lano. Okamžitě jim zarážky vypadly z rukou a oni odběhli stranou, aby si zachránili život. Hned potom prasklo i druhé lano a já se s kamiónem vmžiku sesunul do vody. Skončil jsem s vozem pod hladinou a obklopila mě totální tma.
Pokusil jsem se otevřít dveře, ale tlak vody ji držel pevně uzavřenou. Začal jsem v kabině sahat okolo sebe, ale nic jsem neviděl. Náhle se rozbilo čelní sklo a do klína se mi začala valit voda. Získal jsem zlomek vteřiny na to, abych se nadechnul. Věděl jsem, že řeka je hluboká, ale netušil jsem, jak daleko od břehu se náš těžký kamión dostal. Počkal jsem, až kabinu zcela naplní voda a srovná se tlak uvnitř a vně. Potom jsem nahmatal rukojeť okénka a začal ho stahovat. V tomtéž okamžiku jsem poznal, že kola auta dosedla na dno řeky. Rozhostila se úplná tma. Obejmulo mě ticho a chtělo mě udržet na dně řeky.
Sáhl jsem pro klíče v zapalování a vyprostil je. Protáhl jsem se oknem, ale nedokázal jsem poznat, kde je nahoře a kde dole. Ačkoliv jsem nic neviděl, zamířil jsem instinktivně tam, kde jsem předpokládal, že je hladina řeky. Začal jsem tím směrem plavat. V tu chvíli se ale mé plíce dostávaly na hranu. Z úst i nosy mi samovolně vytryskly vzduchové bublinky. Mé tělo křičelo po nádechu vzduchu a věděl jsem, že jediné napití vody mě pošle do hrobu.
Přijdeš o vybavení, ale zachráním ti život. Přehrával jsem si větu, uloženou do mé paměti. Kdo mi zachrání život? Zdálo se, že se každou chvíli utopím. Docházely mi síly. Byl jsem příšerně unavený. Připadalo mi, že ztrácím vůli bojovat. Obklopovala mě nekonečná černota. Málem jsem se nadechl, jen abych tu agónii ukončil. Když jsem však pomyslel na Gabi a děti, udělal jsem ještě jedno tempo. Znovu jsem si vzpomněl na muže z mého snu, který mi slíbil, že mi zachrání život. Tolik jsem si přál, aby byl natolik reálný, že mě okamžitě vytáhne z tohoto vodního hrobu ven!
Vtom jsem zahlédl třpytivou září. Povrch byl na dohled. Ještě dvě, tři tempa a s velikým nádechem jsem prorazil hladinou, takže mě bylo slyšet široko daleko. Vyčerpaně jsem začal plavat směrem ke břehu a přitom jsem kašlal a lapal po dechu. Vtom jsem si všiml, že vedle mě plave něco fantaskního – proud řeky nesl věnec červených květin ve tvaru srdce. Jak nádherné. Provlékl jsem si věncem ruku a plaval jsem i s ním ke břehu.
Boafo, Kwesi a Mike byli ve vodě spolu se mnou. Celou dobu se potápěli ve snaze mě najít. Když se mé nohy konečně dotkly blátivého dna, čekali tam i Friday se Stephenem, po pás ve vodě, aby mě vytáhli na břeh. Lehl jsem si na zem, popadal dech a vykašlával vodu z nosu i z plic. Friday mi z podpaží vytáhl květinový věnec.
„To je od ní,“ ukázal na most nahoře proti proudu.
Podíval jsem se na most a uviděl na něm stát mladou dívku.
„Byl jsi ve vodě už moc dlouho, šéfe. Květiny dávají lidem po proudu řeky vědět, že se někdo utopil. Nevíme, jestli tím myslela tebe nebo někoho jiného.“
Rozesmál jsem se: „Mě myslet nemohla. Někdo mi řekl, že přijdu o vybavení, ale že mi zachrání život. Nevím, kde tam dole přesně byl, ale tady jsem – a žiju!“
Postavil jsem se a poprvé si povšiml, že mám na stehně hlubokou řeznou ránu. Teklo mi z ní spoustu krve. Potřeboval jsem nějakou dezinfekci a čistý obvaz, který by zastavil krvácení, než se dopravím do nemocnice. Vyběhl jsem na kopec k Land Roveru, a když jsem se k němu blížil, uviděl jsem člověka, který se snaží vlomit do auta. Jakmile mě uviděl, utekl do džungle.
Bůh to skvěle načasoval. Uprostřed neblahých okolností mi zachránil život i našich 20 000 $, které jsme potřebovali na záchranu vybavení.
Všechno jsme nakonec z řeky vylovili a jako zázrakem vybavení po vyschnutí na příští kampani bez problémů fungovalo. Dokonce i samotný kamión se nakonec vrátil do flotily CfaN poté, co strávil pět týdnů na dně řeky, než jsme ho dokázali vytáhnout. Což mě vrací k nevyřešené hádance ohledně muže ze snu.
„Muž ze snu ti ale řekl, že o vybavení přijdeš,“ namítl Boafo.
„Ano, myslím si, že to řekl, ale možná jsem špatně slyšel. Anebo možná...“
Čím déle jsem naživu, tím menší mám problém s nezodpovězenými otázkami. Navozují mi úsměv na tváři, kdykoli v srdci Afriky uléhám k spánku na střeše kontejneru s vybavením. Zadívám se na hvězdy a řeknu: „ Nebeský Otče, tvé cesty vysoce převyšují ty mé.“ A potom spím jako dítě.
(Výňatek z knihy „Životem či smrtí“ /By Life or by Death/ od Winfrieda Wentlanda a Stephena Bransforda)
