Velikonoce
Podobenství ukazující na kříž
Příběh „O marnotratném synu“ – tentýž, jenž zobrazuje slavný Rembrandtův obraz - nalézáme v 15. kapitole Lukášova evangelia, kde Ježíš říká:
Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil majetek. Po nemnoha dnech mladší syn všechno sebral, odešel do daleké krajiny a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. (Lukáš 15,11-13)
Mladší bratr z našeho příběhu udělal velice nezvyklou věc. V podstatě řekl: „Otče, vím, že jsi ještě nezemřel, ale už nemůžu déle čekat a chci své dědictví hned teď.“ Otec neměl povinnost jeho nesmyslnému požadavku vyhovět, překvapivě však udělal přesně to, co jeho syn požadoval. Spravedlivě rozdělil svůj majetek a mladšímu synovi dal podíl, jaký mu náležel. O několik dní později syn vzal peníze a odešel ze svého rodiště. Vydal se do velikého města. Bible detailně nepopisuje, co tam dělal. Jediné, co říká, je, že „rozmařilým životem svůj majetek rozházel“. Znamená to, že se choval nezodpovědně a žil jen pro momentální okamžik, ze dne na den. ak příšerný způsob uvažování a života! Jedná se o neskutečně sobecký a nezodpovědný životní styl, vedoucí nakonec přesně tam, kam to přivedlo marnotratného syna.
A když všechno utratil, nastal v té krajině veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a přichytil se jednoho občana té krajiny a ten ho poslal na svá pole pást vepře. A toužil se nasytit lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. (Lukáš 15,14-16)
Hlad je silný motivátor
Skončil zcela sám a opuštěn. Byl úplně na mizině. Utratil všechny své peníze. Všichni přátelé ho opustili. A aby toho nebylo málo, v té krajině nastal veliký hlad! Právě k tomu vede tak nezodpovědný životní styl. Verš 14 říká, že „začal mít nouzi“. Vidíte, že jeho životní styl zanechal toho mladého člověka prázdného a ve stavu nouze. Poté, co utratil vše, co měl, byl tento mladík hladovější než kdy dříve. Hlad je silný motivátor, a proto musel hledat další a další způsoby, jak dosáhnout uspokojení. Na samé dno klesl v okamžiku, kdy byl nucen přijmout příšernou práci – krmení prasat a život s prasaty v chlívku.
Pomyšlení na život s prasaty není pro nikoho nijak lákavé. Připomeňme si však, že Ježíš příběh vyprávěl židovskému publiku. Pro věřícího židovského chlapce nebyl život s prasaty jen nechutný... šlo o vyjádření vrcholné nečistoty a špíny. Skutečnost, že chlapec žil s prasaty, byla tedy barvitým obrazem toho, jak hluboko padl. Klesl na velice temné místo, a to fyzicky, finančně, sociálně i duchovně. On však s prasaty nejenom žil – toužil se nasytit prasečím žrádlem. Ani tehdy nedokázal svůj hlad zahnat.
Potkávám spoustu lidí, kteří se nacházejí ve stejném prasečím chlívku a snaží se nasytit těmi nejodpornějšími věcmi ve snaze ukojit hlubokou prázdnotu svých srdcí. Zůstávají však osamělí, zoufalí a neuspokojení. Hladoví po něčem, co jim nikdo nedokáže nabídnout.
Jak jsem se sem dostal?
Životní cesta marnotratného syna byla sestupnou spirálou. Zdálo se, že z ní není cesty zpět. Jednoho dne se probral a řekl si: „Jak se to všechno seběhlo? Jak jsem se vůbec dostal až sem? Existuje pro mě ještě nějaká záchrana?“ Teprve na tomto místě – až když lidé padnou na dno – často hledají východisko. Mnoho lidí se obrací k drogám a alkoholu, jiné ovládne nenávist a myšlenky na vraždu. Jiní se v takové chvíli pokusí o sebevraždu.
Jak z toho ven?
Co máme tedy dělat ve chvíli, kdy se ocitnete na tomto temném místě? Příběh marnotratného syna nám na tuto otázku odpovídá.
Tu přišel k sobě a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já zde hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou. Nejsem již hoden nazývat se tvým synem. Učiň mne jedním ze svých nádeníků.‘ I vstal a přišel ke svému otci…
(Lukáš 15,17-20a)
Píše se zde, že „přišel k sobě“. Je to okamžik, který potřebuje zažít každý člověk. Chvilka prozření. Chvilka střízlivosti. Chvilka, kdy si řeknete: „Počkej chvíli. Co tady vlastně dělám? Čím jsem se to stal? Kdo vlastně jsem? Proč žiji, tak jak žiji? V životě musí přece existovat něco lepšího a něco víc než tohle!” Právě o tom pojednává příběh marnotratného syna. Rozhodl se, že se pokoří a vrátí se zpět ke svému otci. Plánoval, že mu nabídne stát se jedním z jeho služebníků.
Otec toužil po synově návratu
Dostáváme se k mé oblíbené části příběhu. Mladý muž se pomalým krokem vydal na cestu. Velice se obával okamžiku, kdy stane otci tváří v tvář. Bál se otcovy reakce na svůj lehkovážný život. Mezitím jeho otec seděl na verandě svého domu se zrakem upřeným směrem, odkud jeho syn odešel. Denně tam sedával a vyhlížel ho. S toužebným očekáváním doufal, že se snad jeho syn jednoho dne vrátí. Nakonec zahlédl siluetu svého syna, která se zjevila na horizontu. Starý muž se nedokázal udržet. Vyskočil a rozběhl se svému synovi naproti!
„Když byl ještě daleko, jeho otec ho uviděl a byl hluboce pohnut; i běžel, padl mu kolem krku a zlíbal ho.“
(Lukáš 15,20b)
Tuto scénu zachycuje již zmiňovaný Rembrantův obraz. Otec skloněný s otevřenou náručí, aby přijal syna, který před ním klečí a naklání se do otcova objetí. Jak nádherný obraz smíření, přijetí, odpuštění a milosti! Otec se nezlobí. Nesoudí ho. Není zahořklý a pomstychtivý. Je dobrý otec – plný soucitu ke svým dětem, které velice miluje.
Vše, čeho se marnotratný syn tolik obával, byl jen klam. Otec se ho na peníze vůbec neptal. Nekáral ho, netrestal a ani ho neposlal žít se služebnictvem. Každičký den, kdy mladík pobýval v prasečím chlívku, otec sedával na přední verandě a toužebně vyhlížel jeho návrat! To ale ještě nebylo všechno. Otec ho nepřijal zpět zdráhavě. Objal ho, políbil a zahrnul ho dary.
O kom je ve skutečnosti tento příběh?
Nyní se dostávám k něčemu, čeho jsem si v tomto příběhu dříve nevšiml. Obvykle bývá při vyprávění tohoto příběhu zdůrazňován syn. Je i všeobecně známý jako „Příběh marnotratného syna“. Dospěl jsem ale k závěru, že Ježíš vůbec nezamýšlel, aby byl kladen důraz na syna. Věřím, že chtěl, abychom si ze všeho nejvíce všímali postavy otce. Všimněte si, že když Ježíš začíná (v 11. verši) příběh vyprávět, neotevírá ho slovy: „Byl jednou jeden syn...“ Namísto toho příběh začíná slovy: „Jeden člověk měl dva syny…“ Příběh není o synovi – ve skutečnosti je vyprávěním o otci!
Myslím, že Ježíš chtěl tímto příběhem nasměrovat naši pozornost na milujícího otce, který nám zdarma, štědře a ano – dokonce bych řekl že bezhlavě – prokázal svou lásku a milost jako synům, kteří jsme si to nijak nezasloužili. Je to příběh „O otcově bezhlavé lásce“.
Jedním z mých nejoblíbenějších veršů z Bible je Římanům 8,32: „On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?“ Bůh nám dal svého Syna s vědomím, že mu mnoho lidí plivne do tváře. Svobodně, štědře a nezištně nám dal to nejlepší, co pro nás měl – tomu já říkám bezhlavá láska. Jestliže nám Bůh dal svého syna, buďte si jistí, že je ochotný dát vám cokoliv a zaopatřit vás vším ostatním, co právě potřebujete.
Kříž není jen symbol
Pavel ve zmíněném verši poukazuje na kříž jako na konečný důkaz Boží bezhlavé lásky. Na kříži Ježíš přijal to nejhorší, co lidstvo vůbec mohlo nabídnout – nespravedlnost, nenávist, předsudky, pýchu, násilí, zradu a vraždu. Vzal na sebe hříchy světa. Na oplátku nám dal to nejlepší, co nám mohl nabídnout Bůh – odpuštění, pokoru, vlídnost, štědrost, věrnost, pravdivost, spasení a lásku. Kříž ale nebyl pouhým symbolem. Stal se prostředkem k tomu, aby se Bůh mohl k lidem vztáhnout svou milostí a milosrdenstvím, a přesto zůstal zcela spravedlivý. Víte, kdyby Bůh náš hřích opomenul, bylo by to nespravedlivé. Kdybychom ale na druhou stranu všichni přijali spravedlivý soud za své činy, byli bychom všichni zatraceni. Ježíš vzal na sebe náš trest (spravedlnost) a nabízí nám odpuštění a pokoj s Bohem (milosrdenství).
Můj mentor, Reinhard Bonnke, popsal Ježíšův kříž následujícími slovy:
Logo naděje
Nazaretský truhlář Ježíš z dřeva kříže vytesal dveře života. To je jádro dobré zprávy – kříž má moc nás proměnit. Obrací každé mínus v plus, vše zlé proměňuje v dobré. Na kříži se temnota mění v světlo, smrt v život, nenávist v lásku, řetězy ve svobodu, strach ve víru, zoufalost v radost, prázdnota v hojnost, peklo v Nebe.
Logo vítězství
Ježíš žije i dnes! Je tu, aby zlomil každou kletbu a zrušil všechny zlé satanovy skutky. Nemocní jsou uzdravováni. Narušené vztahy obnovovány. Síly temnoty jsou konečně odzbrojené a nemohou obstát proti moci Ježíšova kříže.
Logo pomoci
Proto je kříž symbolem či logem křesťanské víry. Náleží jen Ježíši. Žádný zakladatel či představitel jiného náboženství si toto logo nedovolí použít – reprezentuje něco, co nikdo z nich pro lidi nevykonal! Nikdo z nich nebyl ukřižován za hříchy světa. Nikdo z nich nebyl vzkříšen z mrtvých. Nikdo z nich nám nemůže nabídnout pomoc, kterou tak zoufale potřebujeme.
Ježíš nevypravoval podobenství o nějakém nahodilém židovském chlapci – vyprávěl příběh našich vlastních životů. Je to můj příběh. Je to i váš příběh. Je pozváním, abyste i vy dosadili sami sebe do největšího dramatu všech dob. Ať už se dnes nalézáte kdekoliv – i kdybyste byli ve vzdálené zemi a snažili se sytit svou duši věcmi, které vás nikdy nenaplní, i kdybyste žili s prasaty a toužili po domově – dnes je váš den. Modlím se, abyste zažili stejný okamžik prozření, jaký zažil marnotratný syn v prasečím chlívku – abyste přišli k sobě a uvědomili si, že takto už déle žít nemusíte!
Bez ohledu na to, v jaké situaci se právě nalézáte, jak daleko jste zabloudili a jak moc ztracení si připadáte, můžete se dnes vrátit domů! Bible říká, že je k tomu zapotřebí udělat dvou věcí – činit pokání a věřit evangeliu (Marek 1,15).
Čiňte pokání
Činit pokání znamená otočit se. Marnotratný syn musel svůj směr změnit – přestat kráčet pryč od domova a vydat se na cestu zpět domů. Vraťte se domů!
Věřte evangeliu
Věřit neznamená jen mentálně souhlasit s určitou myšlenkou. V biblickém slova smyslu to znamená plně důvěřovat. Když se marnotratný syn vracel domů, byl na mizině. Nemohl svému otci nabídnout nic než sám sebe. K Bohu můžeme přijít pouze s tímto postojem. On přijímá jen ty, kdo mu nenabízejí nic než sami sebe. Ti, kdo si myslí, že jsou hodni jeho přízně, se diskvalifikují. Spasení si nemůžeme ničím zasloužit. Můžeme ho pouze přijmout jako dar, který je nám dáván zdarma.
„Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás -- je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.“ (Efezským 2,8-9)
Ať během letošních Velikonoc poznáte plnost Boží bezhlavé lásky!
Váš ve sklizni,
evangelista Daniel Kolenda
(s celým týmem CfaN)