Biblická studie Reinharda Bonnkeho:
Okusil Ježíš strach?
Nevyřčené věci mohou v lidech zanechat silný dojem. Ježíš udivil Piláta, Heroda a židovské vůdce tím, že nic neříkal. Neříkal nic z toho důvodu, že se nikdy nebál. Nežadonil o milost a nedožadoval se spravedlnosti. Lživí svědkové jej nedokázali přinutit k tomu, aby začal škemrat o slitování nebo prosit o férové zacházení. Byl živým Slovem. Nehodlal říkat to, co se od něj očekávalo, ani se s někým dohadovat.
Když se ho Pilát zeptal, zda je králem, odpověděl jednoduše: „Ty to říkáš“ (Matouš 27:11). Neměl zapotřebí sám sebe dlouze a složitě obhajovat. Řím ho nedokázal zastrašit. Jeho nepřátelé vyzbrojeni „zdánlivě bezbřehou autoritou“ chytli do svých spárů tuto výraznou postavu – alespoň o tom byli přesvědčeni. Ve skutečnosti byli jen ďáblovými loutkami. Kristus od počátku věděl, že jeho osudem je být mučen a posmíván a vytrpět potupnou smrt kříže. Zároveň věděl, že až porazí smrt, vstane z mrtvých a přinese světu nebeské východisko odvěkého problému hříchu.
Při Poslední večeři Ježíš šokoval své učedníky výrokem o tom, že ho jeden z nich zradí. Vyděsili se a zeptali se, kdo je oním zrádcem. Ježíš jej označil tím, že mu nabídl sousto ze slavnostní večeře se slovy: „Co činíš, učiň rychle“ (Jan 13:27). Nikdo z učedníků nevěděl, co se Jidáš chystá učinit. Ježíš to ale věděl. Zrádce vyjde do tmy noci a vypracuje s kněžími plán jeho zatčení. Ježíš dal ve skutečnosti pokyn ke svému vlastnímu zatčení. Z toho vidíme, že se Ježíš před svými nepřáteli nijak nehrbil a neohýbal – naopak byl tím, kdo celou situaci kontroluje.
Jan úchvatným způsobem detailně zaznamenal poslední hodiny Kristovy služby. Uvedl je konstatováním, že „Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa přešel k Otci“ (Jan 13:1). Následuje 155 biblických veršů plných zásadních pravd důležitých pro naši víru. Žádný z těchto veršů však nevyjadřuje strach, sebelítost nebo apel na soucit. Ježíš věděl, že vyjde ze světa cestou vedoucí přes Jeruzalém, Getsemanskou zahradu, soudní dvůr a Golgotu. Byl odhodlán vykročit na tuto cestu s důstojností a pozitivitou. Než se vydal do Getsemane, kde věděl, že bude zatčen, zazpíval dokonce se svými učedníky chvalozpěv (Matouš 26:30).
Součástí Handlova oratoria „Mesiáš“ je tenorová arie vycházející z Pláče 1:12: „Je to ničím pro vás všechny, kteří procházíte kolem? Pohleďte a podívejte se, jestli je vaše bolest stejná jako moje.“ Handel z těchto slov činí Kristova slova na kříži. On je však nikdy neřekl. Ježíš nežádal kolemjdoucí, aby mu projevili soucit. Když ho vojáci krutě zbičovali a jeho tělo potřísnila krev, vrávoral pod tíhou kříže, který měl nést na své popraviště a který byl pro něj příliš těžký. Přesto si jediným slovem nepostěžoval. Když Jeruzalémské ženy, které nebyly jeho učednicemi, uviděly vzácného muže kráčet vstříc kruté smrti, daly se do pláče. On jim však řekl: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte, spíše plačte nad sebou a nad svými dětmi“ (Lukáš 23:28). Ježíš byl „mužem plným bolesti“, protože věděl, že Jeruzalém bude zničen ve zkoušce, jakou dosud nezažil. Ježíš neplakal kvůli sobě, ale za město – podobně jako za Jeruzalém plakal o několik století dříve Jeremjáš.
Zalekl se Ježíš kříže? Někteří lidé si to myslí, když přemýšlí o slovech jeho modlitby v Getsemanské zahradě: „Otče, odejmi ode mne tento kalich.“ Kritici překrucují tuto scénu a tvrdí, že Ježíš ve svých posledních hodinách propadl slabosti těla dle svých vlastních slov: „Duch je sice ochotný, ale tělo slabé.“ Ježíš jistě dokázal předvídat, jak bude jeho fyzická přirozenost reagovat ne vrchol jeho pozemského poslání spočívající v hrůzné smrti kříže. Když však Otce žádal, aby od něj odjal jeho kalich, měl skutečně na mysli svou smrt na kříži? Vždyť sestoupil ze slávy a vzal na sebe podobu člověka právě proto, aby svou fyzickou obětí vykoupil lidstvo! Je možné, že by si v tu chvíli přál, aby Bůh změnil svou vůli na zemi ve chvíli, kdy přišel čas, aby ji dovršil a naplnil?
Já si to nemyslím. Důkazem jsou Ježíšova vlastní slova (Jan 12:27-33): „Nyní je má duše rozrušena. Co mám říci? ‚Otče, zachraň mne od této hodiny‘? Vždyť proto jsem přišel k této hodině. Otče, oslav své jméno!“ A následně popsal, co má onou hodinou na mysli: „Až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě.“ A Písmo dodává: „Těmito slovy naznačoval, jakou smrtí má zemřít.“ Ježíš mluvil o tom, že oslaví Otce a o slávě svého triumfu na kříži – skutku, na který nelze v žádném případě nahlížet jako na porážku.
V Getsemane Ježíš řekl, že je „rozrušen“ v duchu. To nebyl strach. Boží syn se stavěl do mezery mezi zemí a nebem. Měl být vyvýšen jako Spasitel a jeho zkušenost měla převýšit jakoukoli dosavadní i budoucí událost historie. Matouš zaznamenává jeho slova: „Má duše je smutná až k bodu smrti“ (Matouš 26:38). Jen o hodinu dříve ještě vyučoval své učedníky a zazpívali si dokonce podle Žalmů 113 až 118 radostný chvalozpěv („hallel“).
Zmíněný „bod smrti“ se stal skutečnějším ve chvíli, kdy odešel mezi olivovníky stranou od třech učedníků a modlil se: „Můj Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak chceš ty“ (Matouš 26:39). A Lukáš zaznamenává (22:44): „Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil. Jeho pot začal být jako kapky krve, které kanuly na zem.“
Pro jeho agónii existovaly dva důvody. Za prvé, na něj byl vložen hřích celého světa, jak říká Písmo. A za druhé, musel tuto jedovatou nálož odnést až na kříž. Byla to nejzásadnější hodina historie lidstva a podle mého soudu na Ježíše v tu chvíli zaútočil satan a napadl ho fyzickou bolestí. Nepřítel jej chtěl zabít již po jeho narození. Toto byl jeho finální útok – pokusil se ho zabít „přirozenou“ smrtí, dříve než dojde na kříž, čímž by selhalo jeho poslání a Ježíš by svým ukřižováním nezvítězil nad smrtí.
Ježíši skutečně hrozilo, že v Getsemanské zahradě fyzicky zemře. Po jeho modlitbě ale přišli andělé, aby ho posílili (Lukáš 22:43). Potvrzuje to i Židům 5:7-9: „On ve dnech svého pozemského života s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby tomu, který byl mocen ho zachránit ze smrti, a byl vyslyšen.“ Modlil se, aby nezemřel předčasně, v Getsemane, a byl vyslyšen. Od smrti kříže ušetřen nebyl.
Ježíš věděl, že musí naplnit Boží slovo a dát svůj život za nás, jinak by popřel sám sebe jako pravého autora Slova. Jeho smrt na kříži byla klíčová a zásadní. Jak vysvětluje Galatským 3:13: „Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se stal za nás prokletím, neboť je napsáno: ‚Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevě.‘“ Už přípravná fáze Jidášovy zrady byla součástí plánu: „Vím, které jsem si vyvolil. Ale musí se naplnit Písmo: ‚Ten, kdo jí se mnou chléb, pozdvihl proti mně svou patu‘“ (Lukáš 24:44-46). Mocnosti pekla a smrti ho atakovaly v poslední zoufalé snaze zabránit naplnění Božího slova, když se pokusily ukončit jeho život dříve, než dojde na kříž.
Getsemanské vítězství je součástí Kristova triumfu, který nám vydobyl věčné spasení. Ježíš porazil peklo, smrt i ďábla v boji, který nemá srovnání. Ze svého vítězství se radoval stejně, jako se voják raduje z vítězství v bitvě. Prohlásil: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou“ (Matouš 10:28). Radostně zvítězil v bitvě a nikdy nepoznal, ani nepozná, strach. Takový je vůdce našeho spasení, jedoucí na bílém koni, náš Pán Ježíš Kristus!
Reinhard Bonnke
