Reinhard Bonnke
Mé slovo v tvých ústech
Pevně věřím tomu, že Bůh pro svůj lid dělá zázraky. Věřím tomu, že znamení, která následovala Ježíše, když kráčel po této zemi, se mohou – a měly by se – dít i dnes. Já jsem však v Maseru (v Lesothu) žádné zázraky nezažíval a to mě znepokojovalo.
Vyzkoušel jsem všechno možné, modlil se a postil, ale situace zůstávala stále stejná. S postupujícím časem jsem dokonce začal lidi vinit z toho, že nemají víru. Kdyby měli víru, myslel jsem si, zažívali by úžasné zázraky podobné těm z knihy Skutků. Bůh v mém srdci musel vykonat ještě pořádný kus práce. Prvním krokem bylo, že mi otevřel oči prostřednictvím Richarda Ngidiho. Richard byl zulský evangelista. Po kázání sloužil lidem osobní modlitbou a vždy se projevovala zázračná Boží moc. Chromí chodili, slepí viděli, rakoviny mizely. Jestliže jste ve své církvi chtěli zažít hmatatelné projevy zázračné Boží moci, stačilo pozvat Richarda Ngidiho. Proto jsem to udělal. Jednoho dne jsem ho pozval kázat do mého sboru v Maseru. Když mé pozvání přijal, začalo mi ho být líto. Pomyslel jsem si, že mu členové naší „zázrakuvzdorné“ kongregace, kterým úplně chybí víra, zničí pověst.
Ve skutečnosti se stal pravý opak. Během jeho služby v Maseru jsem viděl Boží moc v akci jako nikdy dříve. Slepí viděli, chromí chodili a nemoce mizely. Richard Ngidi důvěřoval Pánu bez ohledu na to, čemu čelil. Stál směle tváří v tvář velkým problémům a měl něco, čemu říkám bezhlavá víra. Byl to pro mě šok.
„Byl jsem příliš plachý a nesmělý!“
Řekl jsem Anni: „Když Bůh promluví, nemáme mu klást žádné otázky, ale poslechnout jeho hlas. Jeho slovo je nade vše. Už to chápu! Už to chápu! Anni, za Božím slovem není otazník, ale vykřičník! Byl jsem příliš plachý a nesmělý.“
Otevřely se mi oči, přesto se však pravda plně neusadila v mém srdci. I poté, co jsem po boku Richarda Ngidiho zažil průlom v Maseru, jsem byl stále plachý. Pomyslel jsem si, že možná nemám dar víry ani dar činění zázraků, o kterých ve svých listech píše apoštol Pavel. Rozhodl jsem se tedy pozvat dalšího významného evangelistu, který v oblasti zázraků dosahoval vynikajících výsledků. Jmenoval se John Bosman. Tento významný holandský služebník reformované církve z Pretorie zažíval zázraky všude, kde kázal. Říkal jsem si, že nechat se vystavit další dávce zázračné Boží moci by mě mohlo posunout do víry. Dal jsem našemu týmu pokyn, aby zahájil propagaci.
Naděje na průlom
Konečně nadešel tolik očekávaný víkend. Sborová budova praskala ve švech. Lidé se tlačili i v blízkém okolí budovy. Díky pověsti o Johnově službě zázračného uzdravování přišli mnozí nemocní, chromí a slepí. Tak vysokou míru nadšení pro Pánovo dílo jsme v Maseru do té doby nikdy nezažili. Vnímal jsem, že by to mohl být začátek něčeho velkého. Nadešel čas průlomu! S velkou hrdostí a potěšením jsem lidem Johna představil. Vstoupil za kazatelnu a předal své poselství. Upřímně řečeno mě příliš nezajímalo. Stejně jako většina přítomných jsem přišel v očekávání, že se projeví jeho dar uzdravování. Pak se však stalo něco, co mnou otřáslo do morku kostí. John dokončil své relativně krátké kázání, přistoupil ke mně a řekl mi: „Uzavři shromáždění.“
To mě srazilo na kolena. „Johne, to přece těm lidem nemůžeme udělat! Můžu je rozpustit, ale jen pokud mi slíbíš, že se zítra vrátíš a pomodlíš se za ně. Můžu jim to slíbit?“ „Řekni jim, že modlitby za nemocné proběhnou zítra.“
Velice zmatený a rozrušený jsem udělal, co mi řekl. Uzavřel jsem shromáždění a ohlásil, že se John vrátí příští ráno a bude se modlit za nemocné. Než jsem se otočil, zjistil jsem, že mezitím odjel na svůj hotelový pokoj. Tu noc jsem sotva zamhouřil oka. Celou noc jsem se modlil a hledal Boha, naprosto zmatený z toho, co John na shromáždění udělal. Příští ráno jsem vstal brzy, abych jej vyzvedl na shromáždění. Cestou kolem církevní budovy jsem nedokázal uvěřit svým očím. Byla naprosto přeplněná, lidé stáli v řadě i na ulici před ní v naději, že se snad později dostanou dovnitř. Mezi lidmi se rozšířila zpráva o tom, že se John dnes bude modlit za nemocné. Proto lidé přivedli ještě více nemocných. Přijel jsem na hotel. Jakmile jsem dorazil, uviděl jsem Johna, jak si nakládá kufry do auta.
„Co se děje?“ zeptal jsem se zmateně. „Kam jedeš?“ „Domů,“ odpověděl. To bylo horší než úder na solar baseballovou pálkou! Zalapal jsem po dechu. „Jak to myslíš, že jedeš domů? Právě jsem projel kolem církve – praská ve švech a je plná lidí, kteří si tě přišli poslechnout. Slíbil jsi, že se dnes budeš modlit za nemocné. Z toho důvodu přišli.“
Duch svatý mi řekl, že musím odjet
„Já jsem slíbil, že proběhnou modlitby za nemocné. To tys slíbil, že se za ně budu modlit já.“ „Johne, zůstaň. Já můžu kázat, v tom jsem nejlepší. Ale ty se modli za nemocné, v tom jsi zase nejlepší ty. Uděláme to společně.“ „Reinharde, Duch Svatý mi řekl, že musím odjet.“
Jakmile to dořekl, nasedl do auta. Jeho řidič uvedl vůz do chodu a za chvíli mi zmizeli z očí. Stál jsem tam v naději, že se snad jedná o nějaký nejapný žert. Cítil jsem se, jako by mě právě opustil můj nejlepší přítel. Tolik jsem se těšil na společnou službu po jeho boku. Když mi však sdělil, že mu Duch Svatý řekl, aby odjel, neměl jsem na to co odpovědět. Nechat se vést Božím Duchem byl základ všeho. Bylo zapotřebí dělat, co přikazoval, i kdyby to bylo v rozporu s našimi přirozenými smysly. Nasedl jsem do auta a rozjel se k církvi plné lidí, kteří přišli v očekávání zázraků.
Náhle ve mně povstala víra, spolu s něčím, co nazývám „svatým hněvem“. Zpoza volantu jsem zvolal k Bohu. „Pane, nejsem žádný velký evangelista, ale i já jsem tvůj služebník. Teď půjdu, budu kázat a modlit se za nemocné a ty budeš dělat zázraky.“ V mém srdci se okamžitě rozhostil pokoj. Ten druh pokoje, jaký přichází jedině ze vztahu s Bohem, když odložíme omezení věcí možných a obvyklých a vstoupíme do jeho oblasti nemožného.
Bůh dnes bude dělat zázraky
Vkročil jsem do církve a oznámil svým pastorům, že John odjel domů. Duch Svatý mu přikázal odjet. Vyhasly jim úsměvy na tvářích – evidentně mě neměli zařazeného do stejné kategorie s proslulým jihoafrickým evangelistou. Nechtěl jsem tolerovat žádné další pochybnosti a převzal jsem svými slovy duchovní autoritu nad shromážděním. „Já budu kázat,“ řekl jsem svému týmu, „a Bůh dnes bude dělat zázraky.“
Hned poté jsem zamířil ke kazatelně a ohlásil jsem: „Evangelista John Bosman odjel domů. Mám pro vás ale skvělou zprávu. Ježíš neodjel a je tu s námi! Budu kázat a budu se modlit za každého, kdo si dnes přišel pro uzdravení a uvidíme zázraky.“
Jakmile jsem to dořekl, muž a žena sedící v první řadě se zvedli ze svého místa. Nesouhlasně zakroutili hlavami a zamířili k východu. Bylo to odrazující, avšak ještě než došli ke dveřím, vtlačili se dovnitř jiní dva lidé čekající ve frontě venku, aby obsadili jejich místa. Svou jedinou naději jsem vkládal do toho, že okusíme Boží moc. Povstal jsem ke kázání. Spatřil jsem uvnitř sebe tvar evangelia. Toho nedělního rána to však bylo jiné. Nikdy dříve jsem své kázání tak intenzivně neprožíval. Jakmile jsem otevřel ústa, veškerý můj stud byl pryč. Mluvil jsem v autoritě, jakou jsem do té doby neznal. Celou místnost prostoupila Boží elektřina. Duch Svatý potvrzoval slova v myslích a srdcích lidí. Přibližně uprostřed mého kázání přemohla Dolphina Moneseho, který mě tlumočil, moc Božího Ducha a sesunulse k zemi.
V tu chvíli se všechno zastavilo, kromě naslouchajícího zástupu. Lidé bez dechu čekali na má další slova. Počkal jsem, až se Dolphin trochu sebere. Zatímco jsem čekal, byl jsem ve své mysli přenesen z toho místa někam pryč. Jako by se každý zvuk i obraz vypnul a já jsem uslyšel slova, která bych hlavou nikdy nevymyslel – mé slovo v tvých ústech je stejně mocné jako mé slovo v mých ústech.
Zpracovat jsem to mohl jedině duchem. Moje smysly to nepobíraly. Nebylo pochyb o tom, že ve svém vztahu s Bohem vstupuji na nové teritorium. Taková myšlenka by mě nikdy nenapadla. Přišla v okamžiku, kdy se Dolphin malátně zvedal ze země a snažil se zopakovat slova, která právě vyšla z mých úst. Dělo se něco, čemu mohl dát smysl jedině Duch. Moje autorita v něm byla mnohem větší, než jsem si kdy dokázal představit. Bůh říkal, že pokud budu v zákrytu s jeho vůlí, mám promlouvat věci ve stejné smělosti a autoritě, jako kdyby je promlouval sám Bůh a očekávat Boží druh výsledků.
Slovo pronesené v autoritě
Vyvolej ty, kdo jsou úplně slepí, a promluv nad nimi v autoritě mé slovo, řekl mi Duch Svatý. „Dnes jsou tu slepí lidé,“ řekl jsem. „Prosím, abyste se vy, kdo jste úplně slepí, postavili. Ihned se postavte, budu se za vás modlit.“ Několik lidí po celé místnosti vstalo. Stáli a trochu se pohupovali ve snaze nahradit zbylými čtyřmi smysly alespoň část ztráty zraku.
„Teď promluvím v autoritě, kterou mi Bůh dal. Až to udělám, tak vy, kdo jste slepí, před sebou uvidíte bílého muže. Slyšíte mě? Otevřou se vám oči!“ Zhluboka jsem se nadechl a zakřičel: „Ve jménu Ježíše, slepé oči, otevřete se!“ Jedna žena začala křičet. Přiběhla zezadu a cestou chytala lidi za ruce, dívala se na ně a křičela: „Já vidím! Já vidím! Já vidím!“ V místnosti propuklo naprosté šílenství. Lidé hlasitě oslavovali Boha a nikdo nezůstal sedět. Všichni poskakovali a chválili Boha.
Lidé se z celé místnosti i zvenčí budovy valili dopředu k pódiu, u kterého nebylo k hnutí. Jakmile došla uzdravená žena vpřed, pozval jsem ji nahoru na pódium. Zeptal jsem se jí, co se stalo. Řekla, že byla čtyři roky slepá a že teď vidí. Vzal jsem svou Bibli a požádal ji, ať něco přečte. Otevřela Písmo a začala číst: „Pánův Duch je na mně, protože mne pomazal, abych zvěstoval evangelium chudým; poslal mne propustit na svobodu zlomené v srdci, vyhlásit zajatcům propuštění a slepým nabytí zraku.“
Dál číst nedokázala a jen dojatě děkovala Ježíši za to, že ji uzdravil. Skákala radostí, plakala a chválila Boha. Bylo jí plné pódium. Ostatní lidé se k ní přidali a naplnili celou místnost chválami, až se zdálo, že snad nadskočí celá církevní budova. Rozhlédl jsem se po moři zvednutých rukou a povšiml si něčeho neobvyklého. Ze zadní části budovy lidé posílali dopředu malé dítě – předávali si ho z ruky do ruky, až skončilo vpředu a někdo mi jej podal do náruče. Podíval jsem se na něj a spatřil teprve tří nebo čtyřletého chlapce. Jeho končetiny byly celé zkroucené a bylo zjevné, že není zdravotně v pořádku. Zadíval jsem se na něj a – úplně jsem se zapomněl za něj pomodlit! Přesto začalo jeho tělíčko náhle vibrovat v mé náruči. Vtom se vyškubl z mého objetí, přistál na svých nohách a začal pobíhat po pódiu.
Duch svatý je uzdravujícím Duchem
V ten den jsem se naučil tomu, že Duch Svatý je uzdravujícím Duchem. Jakmile se pohne, není to jen o tom, že lidé mluví v jazycích – nemožné se stává skutečností! Ožil zde mrtvý sbor a přetékal Boží mocí a láskou. Shromáždění pokračovalo celý den, dokud jsem se vyčerpaný nepomodlil za posledního nemocného. Stalo se mnoho dalších uzdravení a zázraků a všichni vnímali, že pro Lesotho tímto shromážděním začíná nový den. Když jsem pozoroval, jak lidé radostně odcházejí ze shromáždění, tekly mi po tvářích slzy. Modlil jsem se: „Vzácný Duchu Svatý, chci se ti omluvit. Teď už vím, že jsi poslal Johna Bosmana pryč, protože jsi dnes chtěl uvést do pohybu mou vlastní loď!“
Cestou domů během pozdního odpoledne jsem ve svém duchu spatřil směr cesty, po níž se bude naše služba do budoucna ubírat. Tak takhle bude Afrika spasena, pomyslel jsem si. Nikoliv silou, mocí, ale mým Duchem, praví Pán zástupů. Nebylo to přirozené povolání. Nebylo to přirozené zmocnění. Bylo nadpřirozené.
Výňatek z knihy „Život v jednom ohni“ od Reinharda Bonnkeho
