Uprostřed ničeho
Když se strach promění v zátopové dřevo
Stalo se to zhruba před deseti lety v jihovýchodní Nigérii. Úřady na poslední chvíli zrušily naše dříve schválené povolení uspořádat Velkou evangelizační kampaň na prominentní, dobře dostupné ploše. Namísto toho nás přesunuly na velice odlehlé místo, které leželo doslova „uprostřed ničeho“. Tým CfaN se ale rozhodl, že se k této výzvě postaví čelem a bude důvěřovat Pánu.
Jakmile naše kamióny dorazily na místo, John Darku nás přivítal
s malou skupinou místních spolupracovníků. Ukázal nám plochu. Od každé vhodné plochy pro naši kampaň požadujeme, aby byla volným prostranstvím formujícím jakýsi přírodní amfiteátr. Následně na něm postavíme naše pódium, rozmístíme generátory, stojany na kamery a naše zvukové a světelné věže. Tato plocha ležela nedaleko břehu řeky. Nejprve jsme ji ale potřebovali trochu vyčistit – zbavit lesního porostu a několika stromů. Také jsme museli pomocí kontejnerů a přenosných bariér ohraničit a uzavřít oblast za pódiem.
V okolí padesáti mil od této plochy jsme si nevšimli jediného města. Nikdo z členů mého týmu o tomto místě nikdy neslyšel. Dokonce nebylo ani zakresleno do mapy.
„Johne, dokážeme sem přitáhnout zástupy?“ zeptal jsem se.
„Jistě, přijdou. Podívej se, lidé už začínají být zvědaví.“
Ohlédl jsem se. Skutečně nás zpoza stromů sledovalo několik desítek lidí. Mnozí z nich zřejmě v životě neviděli jediného bělocha. Většina
z nich v životě nezažila nic než farmaření, lov a povídání si se sousedy.
„Tam, odkud pocházejí, žije mnoho dalších lidí,“ řekl John. „Dají jim vědět, co se tu děje. Inzerovali jsme kampaň po celém regionu a nyní dáváme lidem vědět o novém místě konání kampaně. Věř mi, lidé si nás najdou. Uvidíš.“
Do té doby se John ve svém úsudku ještě nikdy nemýlil. Tentokrát jsem však měl vážné pochyby.
Poté, co jsem si prošel celou plochu a vyhodnotil rozsah práce, který byl před námi, jsem si uvědomil, že nám stát přidělil právě tuto plochu hned ze dvou důvodů. Za prvé, přímo
v centru oblasti určené pro shromažďování lidí stál dům místního šamana. A za druhé, na místě, které bylo nejvhodnější pro vztyčení pódia, stál prastarý posvátný strom. Bylo nám řečeno, že zde tento ohromný košatý strom stojí již několik staletí. Věřil jsem tomu. Obdivoval jsem přírodní úkaz tohoto živoucího giganta – obdiv a uctívání jsou však dvě odlišné věci. Místní lidé se stromu klaněli a kladli k němu desítky malých fetišů a obětí, aby se zalíbili duchům, žijícím podle jejich představ uvnitř stromu.
„Jak si s tím poradíš?“ zeptal se John.
„Začneme návštěvou šamana,“ odpověděl jsem.
Vzali jsme s sebou tlumočníka a přistoupili k jeho domu. Byla to typická chatrč z hlíny a proutí s doškovou střechou zapuštěná do změti divokých pozemních keřů. Dům neměl dveře a když do něj chtěl někdo vstoupit, musel se hodně přikrčit, aby podlezl nízkým vstupním otvorem. Vnitřek domu byl zahalen do tmy a jediné světlo vycházelo z malého plamínku hořící misky s olejem. Vzduch okolo dveří smrděl podivnými bylinami a hnijícím masem. Věděl jsem, proč tomu tak je. Mnoho fetišů bylo vyrobeno z kombinovaných balíčků částí zvířat a bylin – vnitřností, střev, kostí, kořenů a tykví.
Prostřednictvím tlumočníka jsem šamana požádal, zda by mohl zvážit, že by svůj dům po dobu naší kampaně přestěhoval. Odpověděl, že ne. Vysvětlil nám, že už jeho dědeček byl šamanem, který založil tradici uctívání posvátného stromu a že tato půda patří jeho duchům. Řekl nám, že zde nejsme vítáni a že si máme pro kampaň najít jiné místo. Mluvil s námi zevnitř domu, zatímco jsme my stáli venku. Ani nevyšel ven, aby si se mnou promluvil z očí do očí.
Abych byl upřímný, jeho odpověď jsem očekával. Šaman se nepochybně cítil ohrožený duchovní silou, která byla nepřátelská jemu i jeho praxi. Navíc jsme prováděli invazi do samotného srdce jeho pradávné šamanské základny – pole s posvátným stromem. Zatímco jsme pokračovali ve vykládce vybavení, všimli jsme si, že šaman s několika svými asistenty kvapně vyběhl na plochu. Jeden z místních pracovníků nám vysvětlil, že po ploše zahrabávají do země své čarodějné fetiše, aby narušili naše shromáždění.
Rozhodl jsem, že nejstrategičtějším místem pro umístění pódia pro kázání je místo přímo před posvátným stromem a že pódium bude otočeno směrem na šamanům dům. Nastartovali jsme motorové pily a vyčistili plochu od menších stromů, které nám překážely. Hluk přivábil další zvědavce a lidi, kteří si chtěli posbírat naše dřevo na otop. Ze zdvořilosti jsem šamanovi vzkázal, že pódium stavíme celých patnáct metrů od posvátného stromu.
Po dokončení úkolu postavil Boafo se svým týmem tábořiště. Seděli jsme okolo táboráku a poslouchali chvály a uctívání, které jsme si pustili z reprobeden jednoho z kamiónů. Potom jsme se odebrali ke spánku.
Ráno jsem se vzbudil občerstvený a cítil jsem vůni pečeného chleba a čerstvě nakrájeného melounu. Jako obvykle jsem vyskočil z náklaďáku a přidal se k ostatním, kteří již u ohně snídali.
„Slyšel jsi v noci tu ránu?“ zeptal se Boafo.
„Ne.“
Muži propukli v smích. Říkalo se o mě, že bych dokázal zaspat i Armagedon. Boafo ukázal směrem za moje záda. Otočil jsem se. Spadla mi brada. Posvátný strom, který zde stál po řadu staletí, zažil v noci katastrofický kolaps. Jeho kmen se vertikálně rozlomil ve dví jakousi ohromnou silou, která několik tun dřeva srazila k zemi. Na místě, kde ještě před pár hodinami stál mohutný strom, nyní trčel malý pahýl s jeho ostatky.
„Vidíš, kam strom spadl?“ zeptal se významně Boafo. „Kdyby spadl na pódium, úplně by ho zničil. Zřítil se ale na opačnou stranu.“
Otočil jsem se. „Páni, tohle je Boží ruka! Bůh proměňuje místní duchovní situaci a vyhání mocnosti, které ovládali lidi po staletí. Jen se nad tím zamysli. Jaká je pravděpodobnost, že stovky let starý strom spadne právě v den, kdy zahajujeme přípravu na evangelizační kampaň?“
„Ano,“ souhlasil Boafo, „a to jsme tu původně ani neměli být! Jsme tu jen proto, že nás úřady nepustily na původně schválenou plochu.“
Kwesi řekl: „Děje se tu něco úžasného.“
Vyšel jsem prozkoumat strom a všiml jsem si, že celou plochu teď obklopují zvědaví lesní lidé, kteří se doslechli o nastalém neštěstí. Jeden z členů našeho týmu mě varoval, že začínají být velice rozčílení, protože jsou přesvědčeni, že jsme strom uřízli my motorovou pilou. Slyšeli totiž pilu předchozí den, když jsme na ploše odřezávali menší stromky v blízkosti pódia. Bylo přirozené, že se domnívali, že jsme posvátný strom uřízli my.
Ke svému údivu jsem si všiml, že velmi mnoho lesních lidí má mobilní telefon. Doba se rychle mění – i na tak odlehlých místech. Lidé volali dalším a slovo o zkáze stromu se šířilo rychlostí blesku. Věděl jsem, že se nám situace může rychle stát nebezpečnou a že hrozí propuknutí násilností. Proto jsem rychle poslal jednoho z našich lidí s Land Roverem, aby zajel do nejbližšího města a přivezl na místo představitele místní vlády, aby prověřil, co se tu stalo. Strom jsme neuřízli a chtěl jsem, aby to potvrdil oficiální úřední záznam.
Mezitím jsem si pronajal pásový traktor i s řidičem, abychom srovnali terén a odklidili z plochy keře a stromky. Řekl jsem mu, ať začne na opačném konci plochy poblíž řeky. Bylo zjevné, že začišťování pozemku zabere dobré dva dny. Na ploše jsem spatřil také asi šest palem a řidiči traktoru jsem nakázal, aby je nechal stát a vyčistil jen jejich okolí. Jejich elegatntní koruny tyčící se k nebesům nebudou lidem bránit ve výhledu na pódium.
Odpoledne konečně na místo dorazil státní úředník v černém Mercedesu. Vystoupil z vozu. Na sobě měl černé brýle a třídílný oblek. Ukázal jsem mu, jak strom sám od sebe spadl. Prohlédl padlý strom a souhlasil, že důkazy hovoří za vše. Na kmeni nenalezl jedinou stopu po pile. Požádal jsem ho, zda by nám pomohl zastavit tikající časovanou bombu a potvrdil tato fakta šamanovi, kterému strom přinášel obživu.
„Rozhlédněte se kolem, pane. Tito lidé zde po generace žijí pod kletbou šamana. Pokud uvěří tomu, že jsme jim porazili posvátný strom, budeme ve velikém nebezpečí.“
Úředník souhlasil a zajeli jsme po již částečně vyčištěné ploše k šamanově domu. Přistoupili jsme ke dveřím a zavolali na něj. Nikdo neodpovídal. Lesní lidé se kolem nás shlukli a sledovali nás. Boafo mi podal jednu z našich velkých baterek a já jsem ji předal úředníkovi. Zapnul ji, sundal si sluneční brýle, přikrčil se a vlezl do chatrče. Po několika minutách vylezl, podal mi nazpět baterku a očistil prach ze svého černého obleku.
„Pošlu pro sanitku, aby ho odvezla,“ řekl.
„Je nemocný?“
„Ne, mrtvý.“
Polila mě vlna údivu. Vzápětí mě ale napadlo, že lidé teď uvěří nejen tomu, že jsme jim uřízli strom, ale mohou si také myslet, že jsme zabili šamana.
„Má na těle nějakou krev? Spáchal sebevraždu?“
„Neřekl bych, ale nejsem žádný expert. Jen tam tak leží na své matraci, chladný a mrtvý. Vypadá to, že zemřel během spánku.“
Začal jsem se zamýšlet nad bezpečím blížící se kampaně. „Mohl byste, prosím, učinit prohlášení, aby tito lidé rozuměli tomu, že zemřel přirozenou smrtí? Prosím, řekněte jim, že s tím nemáme nic společného. Velice nám tím pomůžete.“
Souhlasil. Svolal skupinu přihlížejících lidí a v jejich mateřském jazyce jim vysvětlil, co se stalo se stromem a jak našel v chatrči mrtvého šamana. Lidi tyto zprávy hluboce rozrušily, což bylo pochopitelné. Modlil jsem se za další moudrost ohledně toho, jak jednat s jejich pocity.
„Pane,“ zeptal jsem se, „mají tito lidé kmenového náčelníka?“
„Ano. Vládne jim z vesnice ležící několik mil odsud.“
„Mohl byste jej prosím cestou zpět navštívit a požádat ho, aby se osobně přijel podívat, co se tu stalo? Tito lidé potřebují slyšet pravdu od někdo, komu důvěřují. Nám věřit nebudou.“
„Zastavím se u něj cestou zpět do kanceláře.“
Koncem dne byla většina pole vyčištěna. Plochu obklopil dav neuvěřitelných přibližně 20 000 lidí. Sledovali každý náš pohyb. Někteří začali stavět provizorní tábořiště a chystali se zůstat tu celé dny a být svědky probíhající konfrontace. Duchovní střet, k němuž zde zjevně docházelo, měl pro ně hodnotu duchovního mistrovství ve fotbale.
Na pole vjela ambulance. Zastavila u chatrče a zdravotníci vnesli tělo šamana na lehátku do auta. Posádka sanitky se neobtěžovala tím, že by tělo přikryla plachtou a někteří ze zvědavců přišli blíže, aby se na vlastní oči podívali. Byl jsem za to vděčný, protože mohli sami vidět, že nezemřel násilnou smrtí.
Ve chvíli, kdy nakládali nosítka do sanitky, byl z lesa na plochu přinesen muž na trůnu, který nesli čtyři otroci. Zjevně se jednalo o kmenového krále. Hlavu mu zdobily sloní kly a na krku měl dva těžké řetězy – okrový a slonovinový. Byl oblečen v dlouhé černé roucho zvané muslin. Bylo bohatě zdobené a mělo zelené a zlaté lemování. Následovaly jej čtyři ženy ozdobené okrově zbarvenou síťovinou pokrývající jejich hlavy a ramena. Domyslel jsem si, že jsou to jeho manželky nebo konkubíny.
Trůn byl pečlivě usazen hned vedle ambulance. Král povstal, zatímco čtyři otroci padli do prachu a ženy poklekly na jedno koleno s tvářemi upřenými k zemi. Král pomalu přistoupil k tělu, aby jej prozkoumal. Prohodil pár slov se zdravotníky ze sanitky a opět usedl na trůn.
Čtyři otroci povstali ze země a pozvedli trůn na ramena. Procesí se přesunulo k posvátnému stromu, kde se celý rituál opakoval. Král pečlivě prozkoumával ležícího giganta a já jsem si s vděčností povšiml, že někteří z lesních lidí opět drží v rukou své mobily. Zřejmě rozesílali zprávy o tom, co se na místě děje. Po inspekci král se svým doprovodem opět zmizeli v lese. Doufal jsem, že dospěl k závěru, že jsme v celé záležitosti nevinní.
Postavil jsem se na pódium a pohledem prozkoumával plochu, na níž budou stát lidé. Odhadl jsem, že v současném stavu se na pole vejde okolo 250 000 lidí. Potřebovali jsme získat více místa – a to leželo mezi domem šamana a řekou. Táborové ohně na okrajích pole a zástupy očí, jež nás sledovaly, mi říkaly, že moje příští rozhodnutí radikálně ovlivní celou místní kulturu. Cítil jsem, že se mi místní bezejmenná půda třese pod nohama.
Příští ráno jsme s Boafem nasedli do auta a navštívili státního úředníka v jeho kanceláři. Ta byla vzdálená asi padesát mil od nás. Zeptal jsem se, zda měl šaman nějaký právní nárok na pozemek, na němž stál jeho dům. Bylo mi řečeno, že ne. On i jeho předci byli squatteři, kteří se neřídili žádnými pravidly kromě svých vlastních. Zeptal jsem se, jaká jsou naše legální práva v souvislosti s pronájmem pozemku na kampaň. Bylo mi řečeno, že máme právo pozemek kompletně vyčistit, budeme-li chtít. Poděkoval jsem mu a vrátil se zpět utvrzený ve směru, kterým mám vykročit. Byli jsme ve válce, která již ale byla vyhraná. Byl čas vykročit vpřed po popelu vítězství.
Když jsme se vrátili, řidič pásového traktoru byl právě na druhé straně pozemku. Očišťoval si traktor a chystal se k odjezdu. Přijel jsem k jeho stroji a on z něj slezl.
„Chci, abys odklidil šamanův dům do řeky.“
Muž zkoprněl strachy. „To nejde. Zabijí mě duchové.“
„Nezabijí. Zastupujeme zde Ježíše. Kážeme spasení, které je v jeho jménu. On nás vytrhuje z veškeré moci ďábla a jeho směšných démonských duchů. Strom padl k zemi a šaman zemřel. Nemáš se čeho bát. Jen klidně udělej, oč tě žádám.“
Řidič byl plný strachu. Nesouhlasně potřásl hlavou, rezolutně zkřížil ruce na prsou a vykročil pryč. Vyrazil jsem za ním. „Dobře, mám jiný nápad. Natočíme pásový traktor směrem k domu, nastavíme čepel a rozjedeme jej. Než dojede k domu, vyskočíš, a necháš ho zbourat dům.“
„Ty mi nerozumíš. Ten traktor je má obživa. Šaman říkal, že jestliže mu něco provedeme, shoříme v plamenech.“
„Nesmysl. Jedinou moc, kterou kdy šaman měl, bylo zastrašování. Pásový traktor neshoří.“
Rezolutně potřásl hlavou. „Nemůžu to riskovat.“
„Dobře,“ odpověděl jsem. „Risknu to já. Jestliže traktor exploduje, rozbije se nebo se mu něco zlého stane, koupím ti nový.“
Podíval se na mě a potom si prohlédl svůj starý otlučený stroj. Poznal jsem na něm, co se mu právě honí v hlavě. Z naší dohody mohl vytěžit zbrusu nový pásový traktor. „Dobře,“ řekl konečně, „uvedu stroj do pohybu, potom z něj seskočím a ty mi koupíš nový.“
„Souhlasím.“
Uvedli jsme stroj do chodu. Rozhlédl jsem se a nemohl jsem uvěřit svým očím. Zástup přihlížejících lidí vzrostl asi na 30 000. Všichni teď byli na nohou a namačkáni jeden na druhém v několika řadách napjatě sledovali, co bude následovat. Tiše jsem se modlil, aby jim Bůh otevřel oči a spatřili pravdu Božího vítězství nad satanem.
Jakmile čepel traktoru zasáhla dům, rozdrtila ho v ošklivý oblak dusivého prachu. Na tvářích přihlížejících lidí jsem viděl, jak se třesou strachy a očekávají, že se otevře země a pohltí celé pole nebo že traktor exploduje a shoří. Nic takového se ale nestalo. Traktor pokračoval směrem k řece.
„Měl bys ten stroj raději dohnat,“ řekl jsem řidiči. „Nedám ti nový, jestliže ho necháš spadnout do řeky.“
Řidič vyběhl napříč polem, aby dostihl zvolna se pohybující traktor. Mezitím se prach usadil a na zemi, kde dříve stál šamanův domek, se objevily lidské lebky a kosti a pokladnice s penězi. Uprostřed lidských relikvií ležel hotový pirátský poklad. Byla to mzda vydělaná za pomoci strachu a pověr.
Pozoroval jsem zástup a byl jsem zvědavý, kdo si jako první přijde vzít nazpět část svých peněz z šamanova mrzkého zisku. Nikdo však nepřicházel. Jeden z mých místních spolupracovníků mi vysvětlil, že šaman lidem říkal, že pokud mu peníze ukradnou, vzplanou jim v kapse. Udivilo mě, že ani po předchozích událostech lidé ještě nebyli svobodní od strachu a pověr a stále jimi byli svázáni.
Začalo zapadat slunce a já jsem se rozhodl, že nechám všechny peníze i kosti odhalené, tak jak jsou, přes celou noc. Možná najde někdo z místních odvahu potmě si vzít několik bankovek a mincí. Příštího rána se ale zdálo, že všechny peníze i věci zůstaly netknuty ležet na místě, kde byly předchozího večera.
Řekl jsem tedy řidiči, aby uprostřed pole vykopal jámu a pohřbil v ní kosti, lebky, fetiše i peníze. Udělal to a díru zasypal a zahladil, takže nebylo nic poznat. Zbýval jeden den do začátku shromáždění.
Mezitím vzrostl zástup lidí tábořících v okolí plochy na téměř 50 000. Lidé si chodili k řece pro vodu, koupali se v ní a prali prádlo. Postavili si improvizovanou vesnici s trhy k obchodování a směnným transakcím. Prodávali a směňovali krávy, kozy a slepice. V noci hořely a do dáli svítily táborové ohně. Nikdo se ale neodvažoval přiložit do ohně větve patřící k ostatkům posvátného stromu. Všichni čekali na hlavní událost – příjezd Reinharda Bonnkeho a kázání evangelia.
Během prvního shromáždění kampaně se před pódiem mačkalo téměř 100 000 lidí. Plochu osvěcovaly až ke břehu řeky naše generátory a světelné a zvukové věže. Usmíval jsem se při pohledu na plochu, na níž ještě nedávno stál dům obávaného šamana, a která teď byla plná lidí hladových po slyšení evangelia a poselství o spasení. Náhle se však zatáhla obloha a z nebe vyšlehl blesk a zasáhl jeden ze stromů při okraji plochy. Spustil se prudký ničivý liják. Reinhard byl promočený až na kůži a vítr mu rozedral deštník na kusy. Přesto nepouštěl mikrofon a dál kázal, ačkoliv vítr smetl z pódia některé ze zvukových monitorů.
Po dvaceti minutách déšť ustal a byli jsme svědky ohromné odezvy lidí na evangelium. Slepé oči se otevřely a Bůh se svou mocí činil v zástupu veliké zázraky. Radost pramenící z evangelia lásky, světla a života byla v přímém kontrastu s předchozími pouty strachu a pověr, které držely místní lidi v zajetí. Během pěti večerů kázání stálo na ploše, dříve ovládané šamanem, 870 000 vzácných lidí. Během této kampaně jsme zaregistrovali 527 810 rozhodnutí lidí pro Ježíše jako Spasitele.
Když začínal poslední večer kampaně, vyšel z lesa kmenový král, nesený na svém trůnu. Přišel pozdravit Reinharda. Jeho doprovod vedl čistě bílou krávu. Byl to jeho dar Božímu muži. Jakmile král povstal z trůnu, jeho nosiči opět padli k zemi a manželky před ním poklekly. Reinhard krále pozdravil a nechal ho promluvit. Král ve svém rodném jazyce Reinhardovi řekl, že zástupy místních lidí jsou vděční muži, který jim přinesl poselství lásky, odpuštění a obnovy. Jménem svého lidu mu předal bílou krávu. Reinhard dar přijal a král zůstal na shromáždění, aby byl svědkem kázání a zázraků, které jej doprovázely.
Celý příští den jsme až do večera rozebírali naše vybavení a ukládali je do kontejnerů, abychom se přichystali na další shromáždění. Jako obvykle nám s tím pomáhal tým místních lidí. Práci jsme dokončovali za setmění a rozhodli jsme se, že před cestou do Lagosu zůstaneme na místě a ještě jednu noc zde přespíme. Za úsvitu jsme snědli studenou snídani a přichystali se k odjezdu z pole. Boafo, Kwesi, Friday, Stephen, Mike a já jsme se chytili za ruce, abychom vzdali díky Bohu za veliké vítězství nad nepřítelem, které nám v tomto odlehlém regionu dal zažít. Během modliteb se začal ozývat zvuk sekání, který postupně nabýval na intenzitě.
Boafo mi poklepal na rameno a ukázal směrem k spadlému stromu. Několik skupin místních lidí vyšlo z lesa s ručními sekerami. Odsekávali větve toho, co dříve bývalo jejich posvátným stromem. Pohyby, které právě dělali, byly bez pochyby jejich prvními ranami zasazenými pověrám, které je po celé generace utlačovaly a svazovaly.
Nastoupili jsme do karavanu. Začali jsme s Ivecem s pohonem na šest kol pomalu stěhovat sedmdesát tun našeho evangelizačního vybavení. Čekala nás dlouhá cesta domů. Když jsme míjeli poražený strom, zamávali jsme lidem na pozdrav. Bylo nádherné vidět jejich radostné, usměvavé tváře, když nám mávali nazpět.
„Miluji to, když lidé promění svůj strach v zátopové dřevo, Boafe.“
„Já také, šéfe.“
Výňatek z knihy Winfrieda Wentlanda, ředitele přípravy kampaní CfaN
