Biblické studie
Jak si udržet úlovek
Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu.“ Šimon odpověděl: „Mistře, celou noc jsme tvrdě pracovali a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím síť.“ A když to učinili, zabrali velké množství ryb; jejich sítě se však začaly trhat. Dali znamení společníkům ve druhé lodi, aby jim přišli pomoci. Oni přišli a naplnili obě lodě, že se až potápěly. (Lukáš 5,4-7)
Rád bych se dnes zaměřil na jeden důležitý detail příběhu, který se odehrává hned na počátku Ježíšovy služby, kdy se učedníkům trhaly sítě v důsledku nesprávného přístupu k rybaření.
Ve 21. kapitole Janova evangelia čteme jiný příběh, který se prvnímu v mnohém nápadně podobá. Odehrává se naopak až na samém konci Ježíšovy služby. Učedníci jsou v něm zase na rybách. Opět loví celou noc a nic nechytí. Ježíš jim znovu vydá příkaz, který vyústí v zázračný úlovek. A opět bude nesmírně důležité, jak zareagují.
Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby. “ Řekli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Vyšli a vstoupili do lodi. Ale oné noci neulovili nic. Když nastalo jitro, postavil se Ježíš na pobřeží, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Děti, máte něco k jídlu? “ Odpověděli mu: „Ne.“ On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi a naleznete.“ Hodili ji tedy a už ji nemohli utáhnout pro spoustu ryb. Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán.“ Když Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, převázal si plášť, neboť byl nahý, a vrhl se do moře. Ostatní učedníci přijeli na lodi, neboť nebyli od země daleko, jen asi dvě stě loktů, a vlekli síť plnou ryb. Když vystoupili na zem, uviděli žhavé uhlí a na něm položenou rybu a chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste něco z těch ryb, které jste právě chytili.“ Šimon Petr vystoupil a vytáhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři. I když jich bylo tak mnoho, síť se neroztrhla. (Jan 21,3-11)
V prvním příběhu vidíme, že zázrak téměř dopadl katastrofou. Příliš velký úlovek zapříčinil, že se rybářům začaly trhat sítě a potápět lodě. Když se na to podíváme jako na metaforu našeho života, zjistíme, že jedním z nejnebezpečnějších okamžiků pro věřícího je chvíle, kdy Bůh začne žehnat vašemu životu, protože průměrnost je velmi bezpečné místo. Začnou přicházet finance, začnou vás sledovat davy lidí a vzroste váš vliv. Kdykoli začne Boží požehnání narůstat, hrozí nebezpečí, že se sítě roztrhnou. Ve druhém příběhu se však děje něco jiného. Díky některým zásadním rozdílům ve způsobu, jakým učedníci reagovali, se nejenže síť neprotrhla, ale všechny ulovené ryby byly přineseny Ježíši.
1. klíč - jednota
Zde je klíčový rozdíl mezi oběma příběhy: v prvním z nich uzavřeli učedníci partnerství s lidmi z jiné lodi. Byly to dvě samostatné lodě. Ve druhém příběhu, v němž se sítě neprotrhly, se píše, že nastoupili do člunu. Byl to „jeden člun“ – jednotné číslo.
V prvním příběhu, když se sítě začaly trhat, byli rozděleni. Ale ve druhém příběhu, kdy se síť neprotrhla, byli společně na jedné lodi. Domnívám se, že toto je jeden z velkých klíčů, kterému musíme porozumět, chceme-li „přežít úspěch“. Když se podíváte do řečtiny v Janově evangeliu 21,11, uvidíme, že je zde použito slovo „schizo “. Zní vám to povědomě? Ano, slovo schizo je kořenem slova 'schizma'. Schizma může znamenat i obecný druh odloučení nebo přerušení vztahu. Ale věděli jste, že v angličtině ho slovník definuje jako použitelné nikoliv pro náboženství obecně, ale specificky pro křesťanství?
Poslechněme si definici amerického slovníku Noaha Webstera: „V obecném smyslu rozdělení nebo odloučení; ale zejména rozdělení nebo odloučení v církvi nebo křesťanské denominaci, způsobené růzností názorů; porušení jednoty mezi lidmi stejné náboženské víry.“ Slovo schizma je tedy v angličtině doslova slovem, které se používá pro označení rozdělení mezi křesťany. Nyní se vás zeptám, jakým slovem označujeme rozdělení mezi buddhisty? Jakým slovem označujeme rozdělení mezi ateisty? Žádné takové slovo neexistuje, ale my křesťané máme speciální, zvláštní slovo, které je vyčleněno právě pro popis toho, co se neustále děje v církvi po celém světě. Křesťané mají zřejmě zvláštní sklon k vzájemným bojům! Představme si všechny ty denominace, sbory a církve, všechna ta rozštěpení a schizmata, ke kterým v dějinách církve dosud došlo.
Když je církev rozdělená, roztrhnou se sítě
Co když má nepřítel velký zájem vnést do Kristova těla rozdělení, protože ví, co se stane, když se mu to podaří? Roztrhají se sítě a úroda se poztrácí. Co když ďábel ví, že jeho nejsilnější zbraní je udržovat nás ve vzájemném hašteření a sporech? Protože pokud budeme stále bojovat mezi sebou, nikdy nebudeme mít dost energie na boj s ním. Kdybychom stejnou energii, kterou spotřebováváme na vzájemné hádky, vynakládali na vyhledávání ztracených, byl by svět spasen již před mnoha generacemi.
Kdybychom měli stejný zájem bojovat s ďáblem a s jeho plány ve světě tak jako s křesťanem, který sedí vedle nás na židli ve sboru, království temnoty by mělo veliké problémy. Namísto toho však ďábel s radostí dbá na to, abychom všichni bojovali mezi sebou navzájem, hádali se, štěpili a rozdělovali. A to je skutečný problém.
Není zajímavé, že když se Ježíš modlí za svou církev, říká: „Pane, učiň je jedno, jako jsme jedno my dva.“ Říká učedníkům: „Podle toho lidé poznají, že jste moji učedníci, když se budete navzájem milovat.“
Existuje veliký kontrast mezi historií církevních schizmat a tím, jak je církev vykreslena v Novém zákoně. Církev nikdy nebyla jen jednotnou skupinou. Jakákoliv skupina či spolek potřebuje jednotu, pokud má vydržet. Dům rozdělený sám proti sobě nemůže obstát. Tak je tomu v každé skupině, ale církev je zvláštní, protože církev je skupina, která je v Novém zákoně skutečně popsána jako tělo. Jinými slovy, nejsme jen skupina oddělených subjektů, které se snaží organizovat společnou věc. Jsme jeden celek.
Jedno tělo, mnoho údů
Skutečně společně tvoříme jediný celek. Sloužíme stejnému tělu jako různé části a všichni společně pracujeme pro jednu hlavu. To nás činí zcela odlišnými od jakékoliv jiné skupiny na světě. Když Pavel popisuje církev jako tělo, nežije v nějaké zemi fantazie, kde by nechápal, že máme mezi sebou rozdíly a různé osobnosti, názory a způsoby uvažování. Počítá s tím. Proto říká, že tělo se skládá z mnoha různých částí. A to je nejen v pořádku, to je dokonce životně důležité!
Ve skutečnosti je tělo závislé na nepodobnosti svých údů a orgánů, má-li přežít. To má Pavel na mysli, když říká: „Kdyby celé tělo bylo uchem, kde by byl zrak? Kdyby celé tělo bylo okem, kde by byl sluch?“ Křesťan, který je úplně jiný než vy, je nejen v pořádku – vy ho takového potřebujete! A je dokonce možné, že čím více se od vás liší, tím více jej potřebujete. Právě proto je jednota celého těla tak důležitá.
Jednota v křesťanském kontextu je vlastně nadpřirozený pojem. Není to jen takové, „Pojďme se všichni sejít u táboráku, zazpíváme si spolu a budeme se navzájem tolerovat.“ Duchovní jednotu nelze docílit bez přítomnosti Ducha, který v nás přebývá. Jeho blízkost je důkazem, že jsme Kristovými učedníky. Bez Ducha svatého a nadpřirozené lásky, kterou přináší, není možné, abychom měli uprostřed sebe opravdovou jednotu. Je to taková jednota, která říká: „Nejenže mi nevadí být s tebou, ale mým cílem je budovat tě ještě více než sebe. A když vítězíš, když se ti daří, když rosteš, raduji se z toho stejně, jako kdybych to zažíval já sám.“
2. klíč - poslušnost
Nechceme-li, aby se nám protrhli sítě, uvádí Lukáš 5 další klíč k tomu, aby se tak nestalo. Ježíš říká učedníkům: „Chci, abyste spustili sítě.“ Pak ale čteme, že Petr spustil „síť“. To je jen jedna síť, nikoli „sítě“, které si vyžádal Ježíš. Zde je druhý klíč k tomu, aby se vaše sítě neprotrhly – poslušnost. Prostá poslušnost.
Možná si pomyslíte, že Petr byl alespoň částečně poslušný. Ježíš mu řekl, aby spustil sítě, a on spustil síť. Částečná poslušnost je ale jen jiný výraz pro neposlušnost. Opožděná poslušnost je jen jiný výraz pro neposlušnost. Selektivní poslušnost je jen jiné slovo pro neposlušnost! Poslušnost s jakýmkoliv dodatkem či háčkem je ve skutečnosti neposlušností. Když řeknete, „Pane, poslechnu tě, a potom k tomu přidám svou vlastní práci, abych se ujistil, že je to tak, jak chci“, bude to neposlušnost. Také poslušnost s dovětkem „ale“ je neposlušností. „Pane, tahle část toho, co jsi mi řekl, se mi líbí, ale tahle ne, takže poslechnu tu část, která se mi líbí, a zbytek budu ignorovat.“ Možná tím potěšíte vlastní svědomí, ale je to jen jiný druh neposlušnosti. Skutečná poslušnost Pánu je výlučná, absolutní, bezprostřední a nevybíravá. Na takový druh poslušnosti Nebe reaguje a ctí ji.
Bůh nereaguje na potřeby, ale na poslušnost.
U rybníka Siloe bylo mnoho nemocných lidí. Jen jeden byl ale uzdraven. Byl to ten, který uposlechl Ježíšova slova. Bůh neuspokojuje každou potřebu automaticky. Někteří lidé přijdou k Pánu a začnou volat v modlitbě a říkat Bohu, jak špatná je jejich situace a co potřebují. Bůh vám však neodpoví proto, že máte nějakou potřebu. Potřeby má každý. Bůh reaguje na poslušnost. Vy říkáte: „Pane, potřebuji finanční požehnání. Pane, požehnej mi, nezvládám platit účty.“ Bůh na potřeby nereaguje. Říká: „Předkládám vám řešení. Dejte a bude vám dáno.“ A když ho uposlechnete, přijmete zázrak. Nezažijete ho proto, že jste ho potřebovali, ale proto, že jste byli poslušni Božímu slovu.
Proč tedy Petr neudělal přesně to, co mu Ježíš řekl? Možná byl po celonočním rybaření příliš unavený. Nejspíš si ani nedokázal představit scénář, kdy by po celonočním neúspěšném rybolovu mělo přehození sítě na druhou stranu nějaký význam. Zřejmě usoudil: „Není možné, aby tak malá změna vypůsobila tak veliký rozdíl. Více sítí beztak nebude potřeba.“ Skutečností je, že Pánovo slovo bude vždycky výzvou pro naši ochotu věřit. Vždy bude podrobovat zkoušce naši ochotu poslouchat. Protože nejde o to, zda je síť na pravé nebo levé straně lodi. Jde o naši ochotu vzít Pána za slovo!
Právě v tom je ten test. Někdy vás Pán požádá, abyste udělali něco, co považujete za nesmyslné, jen aby zjistil, zda poslechnete. Možná Petrova neposlušnost souvisela s jeho odborností. Vzpomeňme, že byl profesionálním rybářem a věděl o tom tolik, že mu Ježíšovy pokyny připadaly zjednodušené a neinformované, zatímco on byl v oboru protřelý a znalý. To v něm vyvolalo neochotu poslechnout v jednoduchosti a pokoře. Ježíš mu tím udělil lekci: „Petře, i ve tvé odborné oblasti je mnohem lepší, když s vírou a poslušností nasloucháš mým jednoduchým pokynům.“
Chceme-li si udržet náš úlovek, musíme být lidmi, kteří budou brát Ježíše za slovo a poslouchat ho. Musíme být lidmi, kteří se navzájem milují a kteří fungují jako jedno tělo v nadpřirozené jednotě. Tehdy přineseme Ježíši celý úlovek!
Daniel Kolenda
