Biblické studie
Dar Boží přítomnosti
O adventu slavíme pravdu všech pravd. Připomínáme si základní stavební kámen učení věčného evangelia a nejdůležitější událost v dějinách světa, která po staletí proměňuje lidské životy. Oslavujeme vtělení věčného Božího Syna, jenž se stal člověkem a žil mezi námi. Naše omezená mysl může jen stěží pochopit velikost této skutečnosti a jeho tajemství, slávu a milost.
Může existovat dokonalejší osoba než Ježíš Kristus? Může být nějaký jiný základ naší spásy? Slovo, které se „stalo tělem“ a je dokonalou pravdou, převyšuje každé náboženství a filozofii. Je srdcem a duší naší dobré zprávy, evangelia.
Velkolepost vtělení by nás měla uvádět do tichého úžasu, rozněcovat v nás vroucí obdiv. Přesto se můžeme nechat strhnout zesvětštěnou verzí Vánoc anebo znát vánoční biblický příběh natolik familiérně, že ztratíme ze zřetele skutečný zázrak Vánoc – holou nemožnost, jež se stala skutečností a je samým jádrem naší víry.
Zastavme se a na chvíli o tom popřemýšlejme. Skrze Ducha svatého vstoupil do lůna mladé panny předem existující Boží syn. Po všech stránkách a na všech možných rovinách zakusil lidství, od početí až po smrt i všechno mezi tím. Zároveň však zůstal tím, kým byl od věčnosti. Jeho božská přirozenost nebyla v rozporu s jeho lidskou přirozeností. Ani lidská podstata nebyla v rozporu s božskou. Tyto dvě skutečnosti se v mladém Galilejci známém jako "Ješua" dokonale prolnuly.
Zdá se, že Bůh stvořil lidi, aby se jednoho dne mohl stát jedním z nich. Co na to můžeme říct? Svrchovaný Stvořitel se stal součástí svého stvoření. Soudce celé země se smál se svými přáteli a hrál si v ulicích Nazareta. Dárce života zemřel na kříži a vstal z hrobu... to vše jako lidská bytost z masa a kostí.
Rád bych však poukázal ještě na něco jiného. Nejde jen o to, že Ježíš byl zároveň Bohem i člověkem. Důležité je proč tomu tak bylo. Vtělení se událo z konkrétního důvodu. Bůh nám chtěl dát ten nejvyšší dar. Chtěl nám dát sám sebe – svou přítomnost. Samotné slovo „advent“ poukazuje na Kristův příchod nebo přítomnost. Když Izajáš prorokuje, že panna otěhotní a porodí syna, prorokuje také synovo jméno: Immanuel, což znamená Bůh s námi (Izajáš 7,14). Když Jan hlásá, že se Slovo stalo tělem, dodává, že přebývalo mezi námi (Jan 1,14). Oba autoři nám předávají stejné poselství. Boží Syn se stal člověkem vysloveně kvůli tomu, aby byl s námi. Takové je „evangelium Vánoc“ – dobrá zpráva o Boží přítomnosti uprostřed nás.
Boží přítomnost mezi námi v lidské podobě je základem naší víry. Nemohl by nás zachránit, kdyby k nám nejprve nepřišel jako člověk. Jeho přítomnost však není jen základem naší víry. Je zároveň jejím cílem. Jeho přítomností jsme byli zachráněni pro jeho přítomnost. Bůh nás zachránil, aby nám mohl dát sám sebe. Vtělený Syn vykoupil naše hříchy a vstal k novému životu, abychom mohli být všichni pospolu s ním přítomni ve věčném společenství.
Neexxistuje nic vzácnějšího než „Boží přítomnost“. Přítomnost je velice silné, nádherné slovo. Skutečná přítomnost je opakem nepřítomnosti, prázdnoty, netečnosti. Přítomnost vyvolává hluboké pocity lásky, přátelství, společenství a důvěrnosti. Vypovídá o sounáležitosti a blízkosti. Dotýká se nejhlubších míst naší duše, žíznící po rodinném poutu se samotným Bohem. Opravdové vánoční evangelium rozhlašuje, že Bůh tuto potřebu rozpoznal a dal sám sebe, aby ji naplnil.
Srdce každého člověka touží po propojení a přítomnosti. Je ironií, že náš digitální svět nás v mnohém spojuje i izoluje. Na jedné straně nám technologie umožňují být více přítomni lidem, i když jsme daleko. Sociální média a videohovory nám skutečně umožňují spojit se, i když nás dělí časová pásma. To je úžasný dar.
Na druhou stranu se technologie může stát náhradou skutečné přítomnosti. Bůh stvořil lidi k tomu, aby žili tam, kde jsou naše těla, a ne pouze v kyberprostoru. Potřebujeme fyzickou blízkost. Obraz člověka na elektronickém zařízení může být dočasným pomocníkem, ale není skutečností samotnou. Musíme si být fyzicky nablízku. A potřebujeme být fyzicky blízko i Bohu. On nám namísto sebe nemohl poslat anděla nebo textovou zprávu. Musel přijít osobně. Osobní přítomnost je jednoduše nenahraditelná.
Fyzická blízkost vytváří citové teplo, které potřebujeme. Bůh nás stvořil pro přítomnost s ostatními lidmi. Oč více nás stvořil pro přítomnost s Ním! Poslechněte si Janovo svědectví o jeho letech strávených s Ježíšem: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, co jsme spatřili a čeho se naše ruce dotýkaly ohledně Slova života“ (1. Janův 1,1). Všimněte si, jak si Jan dal záležet na tom, aby vysvětlil celou škálu aspektů osobní přítomnosti: slyšení, vidění, pozorné sledování a dotýkání se. Ježíš byl při svých učednících plně přítomen. Janovo svědectví o Ježíši plynulo ze vzájemného společenství, které nebylo možné ničím nahradit.
Vzpomeňme na učení samotného Ježíše: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mé jméno, tam jsem já uprostřed nich“ (Matouš 18,20). Jasnější už to být nemůže. Ježíš odkazuje na doslovné místo a fyzické setkání a odkazuje na svou vlastní fyzickou přítomnost na tomto konkrétním místě. Jeho přítomnost v našich shromážděních částečně závisí na naší vzájemné přítomnosti! Přítomnost vybízí k přítomnosti. Za přítomnost neexistuje náhrada.
Celý příběh Bible je o Boží zjevené přítomnosti. V Genesis čteme, že na počátku se Pán „procházel po zahradě v denním větru“ (Genesis 3,8). Byl tam fyzicky přítomný a toužil po společenství se svými dětmi (Genesis 3,9). Na konci Písma, v knize Zjevení, potom čteme o cíli veškerých dějin: „Hle, Boží stánek s lidmi; bude přebývat s nimi a oni budou jeho lid, a sám Bůh bude s nimi…“(Zjevení 21,3). Na začátku, na konci i všude mezi tím čteme o osobní přítomnosti.
Celý Boží plán se světem se soustředí na jeho přítomnost. To je poselství Bible a srdce evangelia. Proto je tak důležité uprostřed komerčního vánočního šílenství rozeznat pravý smysl adventu. Nedovolte světu, aby vám pošpinil krásu a čistotu tohoto období. Vánoce ztělesňují poselství evangelia: Bůh se stal člověkem a vytvořil nám cestu, abychom k němu mohli přijít. Nyní mohou ti, kdo uvěřili evangeliu, opět v Duchu svatém vstoupit do jeho přítomnosti. „Evangelium Vánoc“ ohlašuje příběh Boží přítomnosti na zemi.
Přítomnost miluje
Živý Bůh přišel osobně na svět, protože nás neochvějně miluje. Občas máme tendenci na tuto jednoduchou pravdu zapomínat. Vtělení jednoznačně dokazuje, jak hluboce nás Bůh miluje. Bůh svou lásku projevuje uzavřením smlouvy. Jeho láska není dočasná a nevyprchá, jakmile nastanou těžké časy nebo když přestaneme plnit jeho představy. Ne, Boží láska je věčná. Váže ho, aby se k objektu své lásky připoutal trvale. Součástí takové smlouvy je Jeho slib, že nám dá sám sebe, svou osobní přítomnost. „Budu bydlet uprostřed nich a procházet se mezi nimi, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem“(2. Korintským 6,16).
Už ve Starém zákoně vedla Boha láska k tomu, aby se přiblížil svému lidu. Jeho společenství s lidmi, jako byl Abraham a Mojžíš, bylo příliš svaté na to, aby se na ně ostatní směli vůbec dívat. Hospodin se v lidské podobě zjevil Abrahamovi (Genesis 18,1-2) a byl fyzicky přítomen Mojžíšovi v oblaku a na hoře (Exodus 33,9-11.19-23; 34,1-9). Jak mimořádné okamžiky! Hospodin toužil trávit čas se svými dětmi osobně, stejně jako to dělával kdysi v zahradě Eden.
I tyto slavné okamžiky však byly jen dočasnými projevy. Bůh slíbil, že jednoho dne bude mezi svým lidem přebývat natrvalo. Do té doby však měla jeho přítomnost své hranice. Mojžíš prosil, aby směl spatřit Boží slávu, ale nemohl (Exodus 33,18-20). Svatyni svatých oddělovala od svatého místa opona. A dovnitř mohli vstupovat pouze sloužící kněží. Boží přítomnost mezi lidmi byla výrazně omezena.
Jakmile ale nadešla plnost času, všechny překážky byly strženy. Bůh Syn přišel v těle a „spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jediný Syn, plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14). Učedníci viděli to, oč prosil Mojžíš. Bůh konečně naplnil svou smlouvu lásky. Stal se přítomným pro svůj lid jako jeden z nás.
Přítomnost se obětuje
Ani to však nestačilo. Syn se nestal člověkem, aby zde na zemi prožil svých třiatřicet let a pak zase odešel. Boží vroucí, smluvní láska se nechtěla spokojit s pouhou návštěvou. Toužil po trvalém příbytku. Chtěl vytvořit scénář, na jehož podkladě bychom mohli být navždy spojeni. Musel to však udělat na vlastní náklady. Ježíš, vtělený Boží Syn, přišel jako člověk, aby mohl zemřít a prolít svou drahocennou krev. Hřích, který nás předtím rozdělil a učinil z nás sirotky, mohl být smyt pouze touto božsko-lidskou krví (Sk 20,28). Přítomnost musela zemřít.
O přítomnosti obvykle nepřemýšlíme v souvislosti s utrpením a obětí. Pro Ježíšovy židovské učedníky znamenala přítomnost něco zcela pozitivního. Znamenala, že přijde Mesiáš, svrhne nepřátele Izraele, nastolí Boží království na zemi a znovu vysvětí chrám. Pak bude Bůh přebývat mezi svým lidem v nepřekonatelné slávě. Nečekali, že Přítomnost bude zbita a zavražděna na kříži.
Podobně také my, charismatici, uvažujeme o přítomnosti ve smyslu sladké atmosféry, slz dojetí, smíchu, uzdravování nebo znamení a divů. Mluvíme o atmosféře prosycené hmatatelnou Boží slávou. Představujeme si nadšení, uctívání a radost. A to všechno je v pořádku.
Měl-li se ovšem naplnit účel adventu, musela Boží přítomnost projít také temnotou. Jak bychom mohli být vysvobozeni ze smrti, z věčného odloučení, kdyby tam Přítomnost nešla za nás? Takže ano, přítomnost Božího Syna znamenala společenství s jeho lidem. Znamenala však také odmítnutí a smrt. Jinak by nás jen navštívil a pak by od nás byl navždy oddělen, což by byl pravý opak přítomnosti.
Tělo, v němž přebýval věčný Boží Syn, zemřelo krutou smrtí na kříži. On však vstal z mrtvých a byl oslaven. Nyní zůstává v oslaveném lidském těle navždy. I toto oslavené tělo – Jeho věčný lidský stan – však nese jizvy. Tyto jizvy nám připomínají vánoční evangelium. Přítomnost podstoupila smrt, aby nás vysvobodila z hříchu. Nyní je s námi jeho přítomnost navždy.
Přítomnost přetrvává
Advent oslavuje vtělenou Přítomnost, která přišla zemřít. Měl by však také oslavovat přítomnost Ducha, který přišel, aby zůstal. První Přítomnost připravila cestu pro druhou. Vtělený Bůh přišel na svět. Bůh, který zůstává, ale přišel do našich srdcí. Podle mě by tato pravda měla být součástí našich adventních úvah stejně jako Vtělení. Vím, že v kalendáři máme k oslavě Letnic vyhrazený samostatný den. Nejde mi ale ani tak o kalendář a o přesné datum, jako o Přítomnost.
Boží Syn se stal člověkem, aby mohl zemřít a dát nám svého Svatého Ducha. Nestačí nám mluvit o faktech historické Boží přítomnosti. Musíme se také zavázat, že budeme lidmi, kteří v Boží přítomnosti trvale přebývají! Jen o ní mluvit je laciné. Přítomnost Ducha svatého v nás se skrze nás touží projevovat. To je pro mě nejvyšší smysl adventu. Proč bychom měli vyprávět fakta o adventu, ale nezjevit lidem jeho trvalou přítomnost?
Být lidmi naplněnými Duchem znamená být lidmi, jež doprovází Boží přítomnost. Skutečně znovuzrození, letniční a charismatičtí lidé by měli slavit adventní dobu v celé její plnosti. Křesťanská církev je mezi všemi lidmi a náboženstvími jedinečná. Tvoří ji nepochybně lidé, ale nejen oni sami. V církvi je skrze Ducha přítomen sám Bůh. Církev je lidem přítomnosti. „Nevíte, že jste Boží svatyně a že ve vás bydlí Duch Boží?“ (1. Korintským 3,16).
Vyslechněte si Pánův rozhovor s Mojžíšem:
„Moje přítomnost půjde s tebou a dám ti odpočinek. I řekl mu: Jestliže tvá přítomnost nepůjde s námi, nevyváděj nás odsud. Podle čeho se přece pozná, že jsem nalezl milost ve tvých očích, já i tvůj lid? Cožpak ne podle toho, že půjdeš s námi, takže budeme odlišeni, já a tvůj lid, od všech národů, které jsou na povrchu země?“ (Exodus 33,14-16).
My bychom měli vycházet ze stejného přesvědčení.
Přítomnost je jediným prvkem, který nás odlišuje od ostatních. Proto nám Bible přikazuje: „Choďte Duchem... buďte naplněni Duchem... modlete se v Duchu... uctívejte v Duchu“ (Galatským 5,16; Efezským 5,18; 6,18; Jan 4,24; Filipským 3,3). Jako chrám Ducha svatého bychom měli vyvíjet cílené úsilí, abychom tyto biblické příkazy dodržovali.
Vy i já jsme povoláni ke společenství s Duchem svatým. Máme moc modlit se v jiných jazycích. Písmo nás vybízí, abychom vkládali ruce na nemocné v Ježíšově jménu, a oni budou uzdraveni. Můžeme rozvíjet svatou povahu Ducha a nést Kristovo ovoce. Kdykoliv se shromáždíme, Bůh nás uschopňuje, abychom si navzájem prorokovali. To jsou znaky přítomnosti, které nás rozzařují, abychom svítili našemu okolí.
Advent není jen událost, je to naše zkušenost. Chovejme se podle toho. V duchu vánoční doby buďme lidmi přítomnosti.
evangelista Daniel Kolenda
Illustrated children’s book
Gifts for a King
Share the timeless Christmas story with your children with this beautiful, illustrated children’s book, written by Daniel Kolenda together with his…
Brožura
Dar Boží přítomnosti
Modlím se, abyste uviděli význam Božího jedinečného daru – daru jeho přítomnosti – a prožili zázrak jeho vtělení hlubokým a osobním způsobem.
