Biblické studie
Boží zaslíbení uzdravení a naděje
Nikdy nezapomenu na první uzdravení, které jsem na vlastní oči zažil. Byl jsem velice mladý a kázal jsem tehdy v Indii. Po kázání jsem pozval dopředu všechny, kdo potřebovali uzdravení s tím, že na ně budu klást ruce a ve jménu Ježíše se za ně pomodlím. Brzy se přede mne postavila mladá dáma. Okamžitě jsem ji poznal, protože jsem si předtím všiml, že v průběhu celého shromáždění plakala a modlila se. Zaujala mě, protože měla hlasitý, chraplavý, monotónní hlas a vydávala zvuky, které neodpovídaly pohybu jejích úst. Nevěděl jsem, jaký je její rodný jazyk, ale bylo mi jasné, že je hluchá.
Mé srdce se pohnulo soucitem. Teď tady přede mnou stála, ukazovala na své uši a mluvila stejným zastřeným tónem hlasu. Vedle ní stál její otec a přes tlumočníka mi řekl: „Je hluchá. Chce být uzdravena.“ Položil jsem jí tedy ruce na uši a začal se modlit. Pak jsem se na ni podíval a čekal na její reakci. Nic… Zeptal jsem se jejího otce, zda došlo k nějaké změně. K žádné nedošlo, a tak jsem se pomodlil znovu. Výsledek byl ale stejný – zase se vůbec nic nestalo…
Moje modlitba byla voláním z hloubi srdce
Když jsem na ni položil ruce potřetí, vzpomínám, že jsem vzhlédl k nebesům a modlil se modlitbu, kterou nelze nazvat důstojnou či teologicky elegantní. Bylo to niterné volání srdce, ale zdálo se mi, že mám duchovně svázaný jazyk, a tak má modlitba byla podobně neobratná jako dívčina řeč. Řekl jsem něco hloupého jako: „Bože, jestli dnes uzdravíš jen jednoho člověka, uzdrav prosím tuto ženu.“ Potom jsem se naklonil k jejímu uchu a zakřičel. Rozzářily se jí oči. Na tváři se jí rozhostil výraz šoku, zakryla si svá (doširoka otevřená) ústa a začala dojatě vzlykat. Otočila se ke svému otci a zabořila mu hlavu do ramene. Počkal jsem několik okamžiků, než mi její otec potvrdil to, co jsem předpokládal – byla úplně uzdravena.
Příští večer přišla dívka v doprovodu svých rodičů opět na shromáždění. Shromážděnému zástupu svědčili nejen o uzdravení, ale i o tom, že cele vydali své životy Ježíši Kristu! Pán vyslyšel mou modlitbu za dívčino uzdravení. Jsem ale rád, že ji nevyslyšel tak, jak jsem se ji modlil. Ačkoliv jsem pro ten večer vyprošoval jen jeden zázrak, stalo se jich mnohem více. Od toho dne jsem v jedné zemi za druhou, v jednom světadíle za druhým, viděl, jak Bůh slavně uzdravuje a činí mocné a bázeň budící zázraky, divy a znamení. Spoustě věcem ohledně Boha nerozumím, jedním jsem si však skálopevně jistý – Bůh je dobrý!
On touží uzdravovat více než po tom toužíme my
On touží po spasení lidí více než po něm toužíme my. Jeho láska a soucit jsou větší než si kdy dokážeme představit. Když mluvíme o naději a uzdravení, hovoříme o něčem, co je nejen jeho vůlí, ale je to i velice blízké jeho srdci. Zatím zažíváme jen záblesky jeho laskavosti a lásky. Jsou to jen nepatrné odlesky jeho nezměrné lásky a soucitu, jenž vůči nám chová. Soucit, jaký jsem pocítil v Indii, když jsem byl svědkem prvního uzdravení, byl odrazem mnohem většího soucitu, hořícího v Božím srdci pro celé jeho stvoření (Žalm 145,9). Ani láska, kterou chováme vůči svým vlastním dětem, nedosahuje lásky, jíž on chová vůči nám, nebo jeho touze nás uzdravovat, žehnat a ochraňovat (Matouš 7,11).
Podle mých zkušeností je toto poznání pro většinu lidí nejhůře uchopitelné. Vědí, že je Bůh dokáže uzdravit. Vědí, že je mocný. Vědí, že může udělat cokoliv si přeje. Nejsou si však jistí tímto: „Chce mě Bůh uzdravit?“ Tutéž nejistotu pozorujeme u malomocného muže, který poklekl před Ježíšem a řekl: „Pane, chceš-li, jsi mocen mne očistit“ (Matouš 8,2). Všimněte si té formulace: „Chceš-li, jsi mocen…“
To je velice odlišný přístup oproti našemu vztahu k lékařské péči. Nepochybujeme o ochotě lékaře nám pomoci, ale o tom, zda může. Jinak řečeno, lékaři bychom řekli: „Jste-li mocen mne uzdravit, vím, že to uděláte.“ S takovým postojem ale malomocný k Ježíši nepřišel. Věděl, že pokud ho Ježíš bude chtít uzdravit, tak má dostatek moci to udělat. My k němu často přistupujeme s podobným postojem.
Ježíš nám všem říká: „Ano, chci“
Víme, že je mocen, ale touží nás skutečně Bůh uzdravit…? Touží uzdravit mě? Věřím, že právě kvůli těmto otázkám se stal příběh malomocného součástí kánonu Bible. Nemá nám pouze ukázat na Pánovu dobrotu vůči němu, abychom na něj žárlili, nebo abychom si přáli žít v tehdejší době. Příběh byl navěky zaznamenán proto, že otázka malomocného je i naší otázkou. Jeho situace je i naší situací. A Ježíšova odpověď je určená nám všem: „Ano, chci. Buď očištěn“ (Matouš 8,3).
Jak si tím ale můžeme být zcela jistí? Můžeme s jistotou vědět, že je Boží vůlí uzdravit každého jednoho z nás? Bible nám k takovému přesvědčení dává hned tři důvody. Každý z nich vychází z Ježíšovy pozemské služby a života. Jedná se o jeho činy, přikázání a zaslíbení. Proč je správné při hledání odpovědi na otázku, „Jaká je Boží vůle?“, hledět na Ježíše a na jeho slova a činy? Protože Bible nám říká, že Ježíš přesně reprezentuje Otce (Židům 1,3). Ježíš prohlásil: „Kdo vidí mě, vidí Otce“ (Jan 14,9). Písmo zjevuje, že „Boha nikdo nikdy neviděl; jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově, ten nám o něm pověděl“ (Jan 1,18).
Tyto pasáže ukazují, že Ježíš je dokonalým vyjádřením Otcovy osoby, vůle a tužeb. Jestliže něco dělal Ježíš, dělá to Bůh. Jestliže to přikázal Ježíš, přikazuje to Bůh. Jestliže to zaslíbil Ježíš, zaslibuje to Bůh. S tímto uvědoměním se teď podíváme jen na malý vzorek Ježíšových skutků, přikázání a zaslíbení uzdravení a naděje.
Ježíšovy činy
Když zapadalo slunce, všichni, kteří měli nemocné různými chorobami, přiváděli je k němu; on pak na každého z nich vkládal ruce a uzdravoval je
(Lukáš 4,40, zdůraznění přidáno).
Když vystoupil, uviděl veliký zástup, byl nad nimi hluboce pohnut a uzdravil jejich nemocné
(Matouš 14,14, zdůraznění přidáno).
Tu k němu přišly veliké zástupy, které měly s sebou chromé, slepé, zmrzačené, němé a mnohé jiné. Položili mu je k nohám a on je uzdravil, takže zástup užasl, když viděl, že němí mluví, zmrzačení jsou zdraví, chromí chodí a slepí vidí; i vzdali chválu Bohu Izraele
(Matouš 15,30-31, zdůraznění přidáno).
Jak Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše, toho z Nazareta, jenž procházel zemí, činil dobře a uzdravoval všechny, kteří trpěli pod mocí ďábla, protože Bůh byl s ním
(Skutky 10,38, zdůraznění přidáno).
A celý zástup se ho snažil dotýkat, protože od něho vycházela moc a všechny uzdravovala
(Lukáš 6,19, zdůraznění přidáno).
Proč se máme zamýšlet nad Ježíšovými činy? Někdo by mohl namítnout, že Ježíš byl přece Boží syn a že jeho zázraky dokazovali jeho božství. Nemůžeme však oddělovat Ježíšovo božství od jeho lidství. Jakmile se jednou „Slovo stalo tělem“, došlo na věky k fúzi a spojení Ježíšova božství s jeho lidstvím. Zůstal jednou osobou a vždy se choval samostatně. Nebyl schizofrenik, který by někdy jednal „více“ jako Bůh než jindy. Vše, co dělal jako Boží syn, dělal i jako Syn člověka a naopak. Když tedy léčil nemocné a křísil mrtvé, dělal to stejnou měrou jako člověk i jako pravý Bůh. Právě proto mohl dát učedníkům sám sebe za příklad služby uzdravování a činění zázraků (Jan 14,12). A mohl jim také přikázat, aby i oni činili stejně mocné činy (viz níže). Jako Boží syn i Syn člověka konal Ježíš zázraky pod stejným pomazáním Ducha svatého, kterého dal i nám a slíbil nám jeho moc (Skutky 1,8).
Někdo další by mohl protestovat (a mnozí tak činí) argumentem, že Ježíš dnes už nečiní stejné nadpřirozené činy, tak jako v minulosti. To je však zcela nebiblické. Pisatel listu Židům nám přece jasně říká, že „Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i na věky“ (Židům 13,8). Také prostřednictvím proroka Malachiáše nás Bůh ujišťuje: „Já, Hospodin, se neměním“ (Malachiáš 3,6). Jestliže něco Ježíš dělal před dvěma tisíci lety, můžeme si být jistí, že to zůstalo Boží vůlí i pro dnešek. Ve skutečnosti je to dokonce důvodem, proč to Ježíš před dvěma tisíci lety dělal – chtěl nám stanovit precedens, abychom viděli, jak bude skrze svůj lid jednat i v dnešní době.
Ježíšova přikázání
Ježíš řekl představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“
(Marek 5,36, zdůraznění přidáno).
Cestou hlásejte: ‚ Přiblížilo se království Nebes.‘ Uzdravujte nemocné, probouzejte mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte démony – zadarmo jste přijali, zadarmo dejte (Matouš 10,7-8, zdůraznění přidáno).
A řekl jim: „Jděte do celého světa a vyhlašte evangelium všemu stvoření… Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a budou se mít dobře“
(Marek 16,15.17-18, zdůraznění přidáno).
Proč je důležité zabývat se Ježíšovými přikázáními? Protože nikdo, kdo má všech pět pohromadě, by nikomu nepřikazoval něco, co by nebylo jeho vůlí. Tady by zase někdo mohl opáčit, že to Ježíš přikázal jen svým prvním učedníkům a ne nám. S takovým přístupem bychom ale míjeli samou podstatu Písma. „Všecko, co bylo kdysi napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom skrze trpělivost a povzbuzení z Písem měli naději“ (Římanům 15,4). Všechno, co Ježíš řekl svým učedníkům, se vztahuje také na nás. Písmo zachovává Ježíšova přikázání pro všechny generace křesťanů, aby je naplňovali věřící všech staletí a dob. Napadlo by někoho vztahovat Ježíšova morální přikázání jen na první generaci křesťanů? Bylo by absurdní myslet si, že promlouval pouze ke svým vrstevníkům když říkal: „Musíte se narodit znovu!“, „Jdi a už nehřeš!“, „Milujte jedni druhé“ nebo „Přebývejte ve mně“ (Jan 3,7; 8,11; 13,34; 15,4). V životě jsem neslyšel výrok: „To se vztahuje jen na učedníky z Ježíšovy doby. My už se znovuzrodit nepotřebujeme. Můžeme dál hřešit. Nemusíme milovat jedni druhé a zůstávat v Něm.“ Proč ale Ježíšovy výzvy k misii kázat Království, uzdravovat nemocné a křísit mrtvé často omezujeme jen na první století? Věřím, že platí pro všechny generace učedníků. Ježíš řekl: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání“ (Jan 14,15). Myslel tím všechna svá přikázání.
Ježíšova zaslíbení
Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a hubil; já jsem přišel, aby měly život a měly ho hojnost
(Jan 10,10, zdůraznění přidáno).
Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrno hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné
(Matouš 17,20, zdůraznění přidáno).
Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které činím já, a bude činit ještě větší skutky než tyto, neboť já jdu k Otci
(Jan 14,12, zdůraznění přidáno).
Proč záleží na tom, co Ježíš zaslíbil? Protože Bible říká, že Bůh vyvýšil své Slovo nad každé své jméno (Žalm 138,2), že není člověk, aby lhal (Numeri 13,19), že bdí nad svým Slovem, aby ho naplnil (Jeremjáš 1,12), a že se nikdy nemění (Malachiáš 3,6). Jestliže Bůh něco zaslíbil, nemohl lhát (Židům 6,18) – Boží zaslíbení se nikdy nemění. Jsou věčná. Jsou absolutní pravdou, která je kotvou pro naše duše.
Vzepřete se hlasu nepřítele, který vám našeptává slova pochyb, zklamání a strachu. Víra se hláskuje jako D-Ů-V-Ě-R-A. Potřebujeme spočinout v Boží náruči a spolu s Jóbem vyznat: „Jestli mě skolí, budu v něho skládat naději“ (Jób 13,15). Neexistuje nikdo důvěryhodnější, soucitnější a laskavější. Nikdo, kdo by vás miloval více, než Ježíš. Ať vám toto hluboké ujištění dodá smělost a naplní vaše srdce a mysl zaslíbeními uzdravení a naděje Božího slova.
Výňatek z knihy Daniela Kolendy God’s Promises for Healing and Hope
Produkty
God’s Promises for Healing and Hope
God’s Promises for Healing and Hope is a collection of faith-building scriptures that lay out God’s eternal promises for you. Let these simple and…
Novinka
Zabíjet draky
Kniha Zabíjet draky nám prostřednictvím zdravého a praktického učení ukazuje, co o démonické říši říkají biblické myšlenky spasení, vykoupení a života…
